Kamarádka, nebo ne???

Když jsem chodila do školky, tak jsem tam pozala jednu roztomilou, usměvavou, veselou holčičku. Jmenovala se Michalka a byla o třičtvrtě roku mladší, než já. Chodily jsme do stejné třídy, tak jsme se začaly „kamarádit“, i když u takhle malých dětí se to přátelstvím nazvat nedá…

Shodou náhod – bydlely jsme kousíček od sebe, vlastně za rohem – jsme začaly chodit do stejné školy a dokonce i třídy. Na první, druhou třídu si tak nějak pamatuji míň, než na školku, co se týče vztahů, ale vím, že jsme se spolu dál „kamarádily“. Ve třetí třídě jsem odešla na jazykovou školu, Michala se tam nedostala, tak jsme se rok nevídaly. Během tohoto školního roku jsem měla vážný úraz a opozdila se s učením, ale i když jsem to doháněla bez problémů, rodiče mě ze školy vzali a dali mě zpět na obyčejnou „základku“ – šikana ze strany třídní profesorky, která si prostě postavila hlavu, že nechce ve třídě dítě, které je pozadu. A tak po prázdninách hurá do SVÉ třídy…

Několik dětí mezitím zmizelo, jiné se objevily, ale přijetí bylo přátelské. A hlavně od Michaly, se kterou jsme od té doby byly jako dvojčata – ve škole spolu, po škole spolu, někdy jsme u sebe i přespávaly, hlavně já u ní, když měla být přes noc sama. Později jsme vyrážely i na diskotéky a po nich spaly buď u nás, nebo u nich.

Přátelství nám vydrželo i na střední, dokonce jsme chodily najednou s kluky, kteří byli kamarádi. Věděly jsme o sobě úplně všecko, navzájem jsme si věřily…

Poprvé náš vztah nahlodal její nový přítel – zezačátku jí nevěřil, že my dvě jsme spolu nikdy nic neměly. A možná právě proto nebyl rád, když jsme trávily čas spolu. On je na můj vkus tak trochu dost sobec a začal si mou kamarádku „přetvářet“. A já jsem jednoho dne zjistila, že z té upřimné, veselé holky se stává žárlivá a nepřející žena, která nenechá na ostatních nit suchou.

Ale co, znám ji přece už 14 let, tak jsem dělala, že to nevidím. Bylo mi líto zahodit všechny ty roky skvělého přátelství, věděla jsem, že ani já nejsem stejná…
Jednou jsme seděly ve vinárně, pily vínko, a ona na mě vybalila z ničeho nic během čtvrt hodiny, že mi vždycky záviděla, jak mě mají ostatní rádi, že si ke mně už ve škole chodili pro rady (to byla sice pravda, ale proto, že jsem všem říkala pravdu do očí, tak mě moc radi neměli), že na mě letěli kluci, můj vztah s jedním z těch kamarádů vydržel déle, než ten její, a vypadal vážně vážně, že naše třídní ze školy je najednou má kamarádka (je „jen“ o 8 let starší a to se ve věku 20 a 28 celkem ztratí :-)) a né taky její, že já jsem viděla všechny 3 její kluky, ba co víc, vídala je pravidelně od miminek… No prostě mi vyčetla spoustu věcí. Bylo mi to strašně líto, protože to neříkala tak, že jí to je líto, ale byla z toho cítit zášť…. A tak jsme se začaly vídat míň. Ale pořád jsem nechtěla ztratit ty společné roky.

Na svatbu jsem ji nepozvala, byla tam jen nejbližší rodina. Navíc jsem si nebyla jistá, že ji tam chci mít – nakonec odletěla den před mou svatbou na dovolenou… Za svědka mi šla ta naše bývalá učitelka. A právě tohle asi neunesla – mému bývalému (jednomu z těch kamarádů) mě pomluvila tak, že jeho švagrová nechápala, co se to SE MNOU stalo – od ní jsem se to vlastně dozvěděla. A řekla mu, že jsem těhotná, i když to v té době nevěděli ani všichni naši nejbližší, protože jsem si přála to říct až po prvním trimestru. Ona to věděla a nerespektovala… Bylo mi to hrozně líto, že o mě mohla říct někomu takovou špínu, že se se mnou od té doby můj ex, se kterým jsme byly za dobře, baví se značnou rezervou. Kamarádka, kterou jsem znala 15 let…

Předevčírem jsem ji potkala na ulici. Prohodily jsme pár slov, pochválila Tomáška, kterého ještě neviděla… Ani slovo o naší výměně názorů před rokem, po které jsme se už neviděly. Cestou domů ve mě zase začal hlodat červíček – mám se s ní zase sblížit, i když vím, že mi vlastně záviděla všecko možné? Nebo mám ty roky vážně zahodit? Včera mi poslala SMS k narozeninám. A já jí mám vlastně pořád ráda. Jen nevím, co od ní můžu čekat. Je mi to líto a bojím se to zkoušet pořád znova – plýtvat city na někoho, kdo mě za zády třeba zase pomluví???

Napsal/a: pomněnka