Kamarádka, nebo ne???

Rubrika: Tipy pro rodinu

252025_my_modelKdyž jsem chodila do školky, tak jsem tam pozala jednu roztomilou, usměvavou, veselou holčičku. Jmenovala se Michalka a byla o třičtvrtě roku mladší, než já. Chodily jsme do stejné třídy, tak jsme se začaly „kamarádit“, i když u takhle malých dětí se to přátelstvím nazvat nedá…

Shodou náhod – bydlely jsme kousíček od sebe, vlastně za rohem – jsme začaly chodit do stejné školy a dokonce i třídy. Na první, druhou třídu si tak nějak pamatuji míň, než na školku, co se týče vztahů, ale vím, že jsme se spolu dál „kamarádily“. Ve třetí třídě jsem odešla na jazykovou školu, Michala se tam nedostala, tak jsme se rok nevídaly. Během tohoto školního roku jsem měla vážný úraz a opozdila se s učením, ale i když jsem to doháněla bez problémů, rodiče mě ze školy vzali a dali mě zpět na obyčejnou „základku“ – šikana ze strany třídní profesorky, která si prostě postavila hlavu, že nechce ve třídě dítě, které je pozadu. A tak po prázdninách hurá do SVÉ třídy…

Několik dětí mezitím zmizelo, jiné se objevily, ale přijetí bylo přátelské. A hlavně od Michaly, se kterou jsme od té doby byly jako dvojčata – ve škole spolu, po škole spolu, někdy jsme u sebe i přespávaly, hlavně já u ní, když měla být přes noc sama. Později jsme vyrážely i na diskotéky a po nich spaly buď u nás, nebo u nich.

Přátelství nám vydrželo i na střední, dokonce jsme chodily najednou s kluky, kteří byli kamarádi. Věděly jsme o sobě úplně všecko, navzájem jsme si věřily…

Poprvé náš vztah nahlodal její nový přítel – zezačátku jí nevěřil, že my dvě jsme spolu nikdy nic neměly. A možná právě proto nebyl rád, když jsme trávily čas spolu. On je na můj vkus tak trochu dost sobec a začal si mou kamarádku „přetvářet“. A já jsem jednoho dne zjistila, že z té upřimné, veselé holky se stává žárlivá a nepřející žena, která nenechá na ostatních nit suchou.

Ale co, znám ji přece už 14 let, tak jsem dělala, že to nevidím. Bylo mi líto zahodit všechny ty roky skvělého přátelství, věděla jsem, že ani já nejsem stejná…
Jednou jsme seděly ve vinárně, pily vínko, a ona na mě vybalila z ničeho nic během čtvrt hodiny, že mi vždycky záviděla, jak mě mají ostatní rádi, že si ke mně už ve škole chodili pro rady (to byla sice pravda, ale proto, že jsem všem říkala pravdu do očí, tak mě moc radi neměli), že na mě letěli kluci, můj vztah s jedním z těch kamarádů vydržel déle, než ten její, a vypadal vážně vážně, že naše třídní ze školy je najednou má kamarádka (je „jen“ o 8 let starší a to se ve věku 20 a 28 celkem ztratí :-)) a né taky její, že já jsem viděla všechny 3 její kluky, ba co víc, vídala je pravidelně od miminek… No prostě mi vyčetla spoustu věcí. Bylo mi to strašně líto, protože to neříkala tak, že jí to je líto, ale byla z toho cítit zášť…. A tak jsme se začaly vídat míň. Ale pořád jsem nechtěla ztratit ty společné roky.

Na svatbu jsem ji nepozvala, byla tam jen nejbližší rodina. Navíc jsem si nebyla jistá, že ji tam chci mít – nakonec odletěla den před mou svatbou na dovolenou… Za svědka mi šla ta naše bývalá učitelka. A právě tohle asi neunesla – mému bývalému (jednomu z těch kamarádů) mě pomluvila tak, že jeho švagrová nechápala, co se to SE MNOU stalo – od ní jsem se to vlastně dozvěděla. A řekla mu, že jsem těhotná, i když to v té době nevěděli ani všichni naši nejbližší, protože jsem si přála to říct až po prvním trimestru. Ona to věděla a nerespektovala… Bylo mi to hrozně líto, že o mě mohla říct někomu takovou špínu, že se se mnou od té doby můj ex, se kterým jsme byly za dobře, baví se značnou rezervou. Kamarádka, kterou jsem znala 15 let…

Předevčírem jsem ji potkala na ulici. Prohodily jsme pár slov, pochválila Tomáška, kterého ještě neviděla… Ani slovo o naší výměně názorů před rokem, po které jsme se už neviděly. Cestou domů ve mě zase začal hlodat červíček – mám se s ní zase sblížit, i když vím, že mi vlastně záviděla všecko možné? Nebo mám ty roky vážně zahodit? Včera mi poslala SMS k narozeninám. A já jí mám vlastně pořád ráda. Jen nevím, co od ní můžu čekat. Je mi to líto a bojím se to zkoušet pořád znova – plýtvat city na někoho, kdo mě za zády třeba zase pomluví???

Napsal/a: pomněnka

Toto taky stojí za přečtení!

Tipy na dárky pro děti podle věku – zabaví se a rozvinou dovednosti

Lámete si hlavu s tím, co potěší nastávající, novopečené či už ostřílené rodiče, respektive jejich děti? Přečtěte si naše

Čtu dál →

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)

  • Markittka.P
    Markittka.P

    Taky to tak mám….odpustit umím, zapomenout ne.
    Myslím, že víš, pomněnko, že bavit se spolu v pohodě můžete, ale už nikdy to nebude jako dřív.

  • Na základní škole jsem měla jednu dobrou kamarádku, ale vydrželo nám to pouze do doby, než jsme se odstěhovali a já nastoupila na střední:)
    Na střední jsem měla kamarádek několik, ale ne takové, kterým bych důvěřovala a říkala vše.
    V této době jsem poznala sestru od mé kamarádky:)
    Je starší o 8 let, ale je báječná, to už není kamarádka, ale přítelkyně, které můžu všechno říct, důvěřovat jí, zná mě a já jí, rádi si pomáháme, dokážeme spolu vyřešit všechny trable, prostě známe se, jak kdybychom spolu vyrůstali:)
    Byla i mou svědkyní na svatbě, to už jsme měli domluveno na začátku našého přátelství:)
    Akorát mě mrzí, že se vídáme tak jednou za 14.dní, ale i to je k dobru, kdybychom se viděli každý den, tak bychom si mohli lézt na nervy:)
    A kamarádek mám hodně, ale už to není o důvěře, ale o povídání na téma děti a domáctnost:)

  • Pomněnka

    Darčo, taky si myslím, žes to nemyslela tak, že jako fakt nikomu nevěřit, proto jsem psala „kdybych to vzala doslova“, jakože fakt nevěřit. Asi jsem to napsala blbě já.

    A asi to teda myslíme stejně. Tak přeju pořádné kamarádky a ne ty „jen na oko“.

  • Anonymní

    Pomněnko, dík za názor. Asi jsem to napsala jinak,než jsem chtěla. Já samozřejmě dál kamarádím s kámoškama, ale právě ty,které mě zklamaly, se snažím si už nepouštět k tělu a jsem nad věcí. Měla jsem na mysli ty, které mě fakt nějak zradily a pak zas strašně chtěly kamarádit. Nejsem z kamene,ale když tě někdo i 2x zradí,pak už jaksi nemáš zájem nebo sílu něco začínat. Já naopak přesně jako ty jdu do všeho po hlavě (tedy spíš chodila jsem,je mi skoro 29) a třeba co do zamilovanosti, taky to riskuju se vším všudy,protože je to skvělý pocit a vyplatí se. Jen prostě s těma kamarádkama jsem už trošku opatrnější. Mám pár „skvělých“, kterým můžu říct všechno a to mi stačí, ale už bych prostě nechtěla věnovat většinu (nebo alespoň velkou část času a myšlenek) jedné velké kamarádce. Možná to myslíme každá trochu jinak:-)
    Zdraví Darča

  • Pomněnka

    Gábi, jo, to přísloví znám celé, přesně tak to bylo myšleno. Každá jsme už dávno někde jinde….

    Káčo, mě fakt hodně překvapilo, jak mi to bylo jedno. Normálně mě to „dostalo“. Vůbec by mě to nenapadlo.

    Darčo, chápu, jak to myslíš, není to útok – ale pokud bych to vzala doslova, tak to je hodně smutný – je mi 23, to bych jako už nikdy neměla mít žádnou dobrou kamarádku jen proto, že jedna nebyla tak upřímná, jak jsem si myslela??
    Ale já jsem prostě celkem otevřená, když něco prožívám, je to naplno, vždycky mi kamarádky „vyčítaly“ (no, možná mi spíš záviděly ;o)), že do všeho jdu naplno, že když se do někoho zamiluju, tak mě to pohltí, když se s někým rozejdu, tak mě to položí…. Ale podle mě je tohle nádherný, prostě žiju, ŽIJU!!! a prožívám… Až mi jednou bude 70, tak budu mít co vyprávět vnoučatům (snad mi bude přáno ;o)), narozdíl od lidí, kteří jsou příliš opatrní, nikomu nedůvěřují, bojí se otevřít…

    A možná i proto jsem si říkala, že mi je trochu líto, že to je pryč. No prostě ji známvíc, jak třičtvrtě svého života…. No jo, ale už jsem to tak nějak „rozdýchala“, nechám to tak, uvidíme, neříkám, že s ní mluvit nebudu, ale nebudu ta, která slepuje za každou cenu. Teď mě na 90 procent zaměstnává fyzicky i duševně Tomík, na 9 procent manžel a zbytek rodiny, no a to jedno procento je zbytek – i VD…. A já jsem fakt strašně šťastná, že mám manžela, Tomíka, perfektní rodiče, sourozence….. No prostě se strašně mám, že mám kolem sebe tolik príma lidí, ať už je to rodina, nebo kamarádi, kamarádky. Prostě jsem strašně „bohatá“….

    ……a až bude jednou to druhé mimi, tak se asi štěstím zblázním…….

  • Anonymní

    Taky mám za sebou pár „kamarádství na život a na smrt“ a ať se nikdo neurazí,ale ženské dokážou být vůči sobě pěkné potvory! Nejdřív je to nevinné – pochopení, citlivost, vylívání srdcí a nakonec to skončí z velké většiny stejně – závist, averze, zášť, vztek a pomluvy. Co já si prožila s kamarádkama, bude to znít možná divně,ale bolest z onoho „rozpadu“ kamarádství jsem snášela o mnoho hůř než rozchod s klukem, vážně! Kamarádství ženy s ženou je zákeřnější než to s mužem. Taky říkám, že chlapi jsou z Marsu a nerozumí nám ženským, jejich myšlení a nápady jsou někdy k neuvěření, ale rozhodně jsem se nikdy v žádném nespálila a že těch dobrých mám poměrně dost. Vždyť i v pracovním kolektivu, kde jsou muži i ženy se pracuje líp,než v té „napjaté a dusné“ atmosféře,kde jsou jen samé „baby“. Takže vím, o čem Pomněnko mluvíš, já už bych si po mých osobních zklamáních žádnou kamarádku nepustila blíž k srdíčku, a hned se mi žije líp.
    Darča

  • Pomněnko, já mám také řekněme „bývalou kamarádku“, která byla jednou z naší čtveřice z gymnázia – taky se to tak nějak zvláštně zvrtlo, teď je už několik let provdaná v USA, má dvě malé děti (byly jsme tam spolu jako au-pair a právě tam to tak nějak vykvasilo) a s ní nechci vůbec mluvit – ael není to takovéto „trucovité“ nechci..já zkrátka vůbec netoužím po tom se s ní bavit – ani bych pomalu nevěděla o čem…je to taková zvláštní situace, kdy jedna z naší čtyřky se baví s náma oběma úplně normálně (je to jedna z mých nejlepších kamarádek, ale hodně pomohla i té mé „ex“ a teď u ní třeba byla s miminem na měsíční návštěvě v USA) a tak nějak respektuje, že my dvě spolu nemluvíme (ono to zase není tak těžké – je to přes oceán:-)), no a ta čtvrtá je tak lehce nakloněná na moji stranu, ale mluvit s ní, to mluví….takže bych jen chtěla napsat, že člověk si myslí, že někoho dlouhá léta zná a houby…a pravá přátelství prověří čas…myslím, že bys v tomhle měla dát na svůj instinkt, protože si myslím, že člověk je více citově zainteresovaný v člověku, kterého třeba „z duše nenávidí“, než v člověku, který je mu „úplně šumafuk“….

  • Pomněnko, já ti taky neporadím, znám obě cesty:
    1) jedno přátelství jsem úmyslně ukončila já (podobné problémy jako ty s kamarádkou, nakonec nekonečné pomluvy, „boje“ o to kdo se podřídí a omluví (s tím rozdílem, že šlo o kluka, tedy dnes už muže, co jsme slopu vyrůstali) – já jsem znamením lev, všechno ve mně navždycky zůstává, těžko odpouštím…
    2) druhé přátelství jsem po 6 letech odloučení vzdáleností i zájmy s radostí vzkřísila
    Ono je to těžké, člověk se celý život vyvíjí a s kým jsme si rozuměli ve 20-ti, ten může být ve 30-ti jinde (ty si uber 10 let, jsi mlaďoučká:-))
    Jinak co se týče přísloví „dvakrát nevstoupíš do stejné řeky“: jednou jsem to nějak rozebírala s kamarádem, co začal znovu chodit se svou holkou..ono to přísloví je míněno trochu jinak…nějak to pokračuje, přesně si to nepamatuju, ale asi takhle: do stejné řeky dvakrát vstoupit nemůžeš, protože řeka je proud, to co jednou uteklo už se nevrátí, takže i když znovu vstoupíš do „stejné“ řeky ve stejném místě, bude už „jiná“..

  • Pomněnka

    No, tak jak to bylo dál???

    S kamarádkou jsem se potkala na ulici – vlastně ani nevěděla, kdy se ten náš drobek narodil, jak se jmenuje…. Chvíli jsem si povídaly, nakonec že se někdy uvidíme…

    Tak byla „u nás“ (u našich, bydlí za rohem, já tam bývám často..). Povídaly jsme si, ale fakt nevím, asi platí, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky….. Je to ňáký divný, prostě ne jako dřív….

    A kupodivu mě to ani moc nevzalo – to mě překvapilo…..

  • jo, jo, i pratelstvi je nekdy slozita zalezitost, hlavne mezi nami zenskymi. Jsme vice citlivejsi a podle me se do sebe neumime tolik trefovat, jako chlapi, berem vsechno srdickem… (proto je nekdy sranda, mit kolem sebe treba muzsky kolektiv)

    Pomnenko, jeste pockej, casem uvidis…

    Take mam nejake ex-kamaradky, priznam se, v jednom pripade je to ukonceni z me strany (sliby, lhani) a v tom druhem opacne. Kamaradka, jedna z dvou Cesek co tu znam je nastvana, ze jsem se ji neozvala a ted se pro zmenu neozyva ona.. od znameho vim, ze se urazila. No, co se nadela. Loni mela nejake problemy a sla na umele preruseni a ja jsem si nebyla jista, kdy a jak ji mam nejsetrneji rict, ze jsem tehotna a cas mezitim utikal… a ted k sobe tezko najdeme cestu. Skoda, zname se asi 7-8 let… ;(

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist