Pouze zájmy dítěte, nebo také já a moje práce? To je dilema, které bolestivě řeší mnoho českých žen. Většina zdejších dětských psychologů je přesvědčena o tom, že dítě do tří let věku potřebuje vyrůstat v rodinném prostředí a s jednou hlavní pečující osobou, zpravidla matkou.
Jak vás vůbec napadlo začít se vyhledáváním chův pro rodiny zabývat?
Léta slýchám kolem sebe, že někdo hledá dobrou chůvu. Lidé jsou stresovaní, protože nemají babičku na hlídání, nechtějí ale svěřit dítě někomu, koho pořádně neznají. Na druhou stranu vím o osamělých ženách, které ztratily práci, už je jim třeba přes padesát, takže ji budou hledat těžko, děti mají dávno z domova pryč a rodina jim chybí. Tak mě napadlo, že by se dalo pomoci oběma stranám. Oslovila jsem známou z personální agentury Axial a vytvořily jsme tenhle projekt.
Čím se Familiata liší od běžných firem, které nabízejí hlídání dětí či pomoc v domácnosti?
Ve Familiatě jsme to postavili tak: chůva není uklízečka, je to paní, která se bude věnovat dětem. Bude s nimi chodit do parku, do ZOO, do knihovny, bude s nimi dělat všechno, na co rodiče nemají vždycky čas. Upeče jim buchty, aby to doma pěkně vonělo, když přijdou ze školy domů. Udělá doma teplíčko. Je to spíš člen rodiny než zaměstnanec, člověk, který bude k životu dětí patřit stejně jako vlastní babička, kterou spousta lidí nemá, nebo je příliš daleko. Proto je tak důležité mít chůvu nastálo, dlouhodobě. A my se snažíme dát dohromady ty správné rodiny s těmi správnými chůvami.
Každá paní, která má o práci chůvy zájem, u nás prochází školením. Máme odborníky, kteří zjistí, její psychologický profil a hlavně důvod, proč to chce dělat – to je hodně důležité. S rodinami naopak velmi podrobně konzultujeme jejich představy a požadavky. Hledají chůvu na jedno odpoledne v týdnu nebo na plný úvazek? Jaký typ člověka by chtěli? Každá rodina má jiné potřeby, může mít třeba postižené děťátko, tak musíme najít někoho, kdo chce a umí s takovým dítětem pracovat. Poslouchat, co rodiče chtějí a pak najít tu správnou osobu. I když ale dáme dohromady lidi s podobnými představami, ještě to neznamená, že si navzájem „sednou“, že to mezi nimi zajiskří. To se projeví třeba až za měsíc nebo za dva. Hodně napoví vztah s dítětem, děti vycítí víc a rychleji než my.
Hlídání dětí chůvou u nás nemá příliš silnou tradici. Většina českých matek je s dětmi do tří let doma. A pokud už musí takovou službu využít, okolí to často vnímá negativně – je to „špatná matka“, která dítě „odložila“…
To je ale úplně jinak! To není o tom, že se maminka nebude starat. Kdysi byly všechny maminky doma, a i tak mělo mnoho rodin na pomoc chůvu. Dnes pracují skoro všechny ženy. A já mám daleko větší problém s tím, když vidím na ulici samotné dítě s klíčem na krku, než když je s chůvou. Je jasné, že taková věc samozřejmě něco stojí, nemůže si ji dovolit každý. To je velký problém. Ale když to jde, tak je to dar. Chůva není náhražka maminky, to je naopak někdo blízký navíc. Samozřejmě, když chtějí jít rodiče na večírek a zavolají do firmy, že potřebují někoho, kdo by jim dvě hodiny pohlídal děťátko – tak to já bych tedy neriskovala, to bych neudělala.
Jednou jsme byli pozvaní do Londýna, měli jsme tam hrát Šaška a královnu. Vladimírek měl tehdy šest měsíců. Bydleli jsme v hotelu, kde měli vlastní hotelovou chůvu, tak jsem tam zavolala. Pak přišla paní – a já jsem se jí úplně lekla. Tak to tedy ne! Tak jsem se omluvila, sbalila Vladimíra a jeli jsme do divadla i s ním. Jeden technik mi ho v zákulisí hlídal a docela dobře jsme to zvládli.
Později ale váš syn měl chůvu, viďte. Jaká byla?
Musela jsem to nějak řešit, zůstala jsem s Vladimírkem sama, neměla jsem tu rodinu, babičky, nikoho. Měla jsem ale na chůvu velké štěstí, stala se na mnoho let členem naší rodiny a dodnes je nám velmi blízko. Kdykoli jede Vladimír do Brna, míří rovnou za Simonou. A vím, že kdyby se se mnou něco stalo, Simona tu pro něj vždycky bude.
U nás ve Francii je to tradice. My jsme také jako děti měli chůvu, maminka byla malířka a hodně cestovala po světě.
Vlastně jsme měli dvě, ta první ale brzy odešla, vůbec nám neseděla, nesnesly jsme ji. Když na ni dnes myslím, říkám si, jak to chudák mohla vydržet… byly jsme na ni tři holky a úplně jsme ji tyranizovaly. Jednou, když jsme věděly, že maminka má ten den přijet, jsme se zavřely do pokoje, vyndaly všechny fixy, pastelky a barvy a celý pokoj jsme pomalovaly. Všechny stěny jsme pokreslily nápisy „maminko, milujeme tě“. A naše chůva stála venku za oknem, všechno to viděla a úplně šílela, ale nemohla nic dělat… My jsme byly potvůrky.
Ta druhá už u nás vydržela, i když to s námi vůbec nebylo jednoduché. Byly jsme strašně vázané na mámu, bylo mezi námi něco ohromně silného. Když byla doma, někdy celý den pracovala zavřená v ateliéru, taky jsme nebyly pořád s ní. Jakmile ale musela odjet třeba na týden nebo na dva, hrozně jsme se trápily.
Napsal/a: Eva Jedelská
