Soubor příznaků tohoto syndromu není specialitou ve vztahu matky a syna. Jde o přesvědčení některých osob (často, byť ne výlučně starostlivých maminek), že musí zvládnout všechny problémy blízkých lidí široko daleko. Své vlastní potřeby a přání přitom považují za něco nepodstatného. Samy jsou až na posledním místě. To nemá na jejich psychickou rovnováhu právě nejlepší vliv. Navíc problémy, které nezavinily, vnímají osobně. Z toho pak vyplývají pocity viny a nadměrné zodpovědnosti.
Zůstaneme-li ve sféře vymezené tématem této knihy, setkal jsem se v praxi opakovaně s matkami, které ze svého nízkého důchodu dlouhodobě platily za průměrně vydělávajícího syna výživné na jeho děti. Znám paní, která za syna, nelegálně, leč lukrativně pracujícího v USA, hradí výživné i několik půjček. Setkal jsem se s matkou, která poskytovala synovi finanční podporu nejen po dobu jeho vysokoškolských studií, ale i následujících třicet let. Hoch, posléze ovšem muž středního věku, byl řádně zaměstnán na místě s odpovídající kvalifikací. Pravda, bylo to v oboru, kde ani vysokoškoláci nemají mimořádně vysoké platy, nicméně pokud sám o sobě prohlašoval, že je „sociálka“, šlo o značnou nadsázku. Nejedna matka poněkud manického či alespoň roztržitého rádoby podnikatele za dotyčného hradí sociální a zdravotní pojištění.
V dobách bývalého režimu se jako moralita občas v tisku objevovala zmínka o dětech přijíždějících „zkasírovat“ své staré rodiče do domova důchodců. V seriózním výzkumu uveřejněném v odborném časopise Praktický lékař pak bylo prokázáno, že drtivá většina návštěv nejbližších osob u lidí žijících v jednom z velkých domovů důchodců připadá na víkend následující těsně poté, co staroušci přijali svůj důchod. Zdaleka nejvíc návštěv se uskuteční o takovém víkendu v měsících červnu a listopadu. To je čas, kdy se zajišťují finanční rezervy na dovolenou a na Vánoce. Zeptal jsem se nedávno ředitelky jednoho ze stávajících domovů důchodců, zda se se společenským vývojem něco změnilo. „Vůbec nic,“ odpověděla lakonicky.
Výše zmínění takto utrácejí svoje peníze a je vskutku jen na nich, jak s nimi naloží. Problém spočívá v tom, že za své finanční oběti očekávají vděk. Toho se jim nedostává, a pak se tím trápí. Neuvědomují si, že syn, který něco podobného nejen dopustí, ale někdy i vyžaduje, vděčný není a nebude.