třeba Vás už napadlo, že máte ve svém srdci místo pro ještě nějakého mrňouse, který neměl to štěstí jako Vaše děťátko a dostal se ne vlastním přičiněním do kojeneckého ústavu či dětského domova…
Dítě, o které se biologičtí rodiče nemohli, nechtěli či nesmějí starat, nemá mnoho možností. Pokud je právně volné nebo jsou k tomu podmínky, má šanci na adopci či pěstounskou péči. Pokud tuto šanci nemá, putuje do ústavu. V rámci ústavu už platí pravidla, díky kterým je jeho život omezený a bude jiný i v dospělosti, až opustí brány ústavu. Hostitelská péče (možnost brát si dítě třeba na víkendy či prázdniny) není oficiálně povolena. Zbývá tedy již jen jedna možnost –cesta k dítěti přímo do ústavu.
V klasické ústavní péči má sestřička nebo vychovatel na starosti tolik dětiček, že se často stává, že když se věnuje sestřička jednomu dítěti, ostatní pláčí, nebo čekají, až na ně přijde řada. Starší děti žijí v kolektivu, v životě pravidel od-do, jako na táboře. Pochopitelně jsou domovy, které se podobají rodině. Ve většině případů se však o rodinné prostředí nejedná a sestřičky či vychovatelé ani při největší snaze nemají možnost dětem poskytnout více péče, lásky a pozornosti. Na individuální péči zbývá u malých dětí v ústavní péči v průměru 15 – 30 minut denně na jedno dítě. Projektem Otevřená náruč Občanského sdružení Provázek zprostředkujeme cestu k dětem dobrovolníkům, kteří by chtěli pomoci.
Dobrovolníci jsou nejčastěji ženy, studentky, ale i maminy s odrostlými dětmi, výjimkou nejsou ani muži, spíše studenti, často partneři našich dobrovolnic. Vzdělání nerozhoduje. Za dětmi jezdí i dobrovolníci ze Slovenska, Kanady atd. Projekt Otevřená náruč si získal sympatie jak mezi dětmi, spřízněnými ústavy, tak mezi dobrovolníky. Dobrovolníci přicházejí obyčejným lidským dotekem (pohlazení, úsměv, oční kontakt, hraní si, pochování v náruči) zmírnit opuštěnost dětí tak, aby byly schopny rozvinout své možnosti, schopnosti a dostaly dobrý základ do celého jejich života. Setkávám se s dětmi, které již znají dobrovolníky jménem a nemohou se dočkat, kdy je zase uvidí. Setkávám se i s dobrovolníky, kterým se stala tato pomoc dětem samozřejmou a téměř každodenní částí života. Navzdory podmínkám, které opuštěné děti v ústavní péči mají.
Děkujeme Nadaci Terezy Maxové, společnosti Clifford Chance LLP a Nadaci Umění pro zdraví, že nám pomáhají pomáhat.
předseda OS Provázek
www.provazek.org