KONTAKT PRO POMOC – Kóma (Na vlastní oči)

Nechtěla jsem vypadat jako nějakej necita, nebo že si nevážím takovýchto lidí, který potkal takový osud. Samozřejmě , že lidé , kteří mají zdravé děti, na to koukají jinak, já mám také dvě zdravé děti, ale zase na druhou stranu nemůže nikdo tvrdit, že to beru jinak. Já mám mentálně postiženou sestru, má Dawnův syndrom, je jí 17, a od malička vyrůstala s námi, mamka dělala na směny, a já se o ní starala. A tak vám můžu říct, že vím jaké to je se o takové dítě starat, a řeknu vám, že kdybych já věděla předem, že mé dítě se narodí takhle postižené, tak bych si hodně dlouho rozmýšlela jestli si ho nechat nebo ne. A není to z toho důvodu, že bych se o něj nechtěla starat, ale kvůli ostatním lidem, protože vím, jak se jí všichni smály, když jsme někam spolu šli, a jí to bylo strašně líto, a tyhle děti potom hrozně trpí. A ona mě vždycky říkala, že by tady nějraději nebyla, než aby se jí takhle všichni posmívali a nadávali. Tak jak si myslíte, že potom bylo mě, nebo mojí mamce?? To si pak člověk říká, že kdyby se nenarodila, tak by tolik netrpěla. Ale to je můj názor, a můj příběh, a ostatní si můžou myslet co chtějí. Ale kdo tohle neprožil, tak neví, co to je, a jaký to je.

ahoj leous, nikdo tě určitě za tvůj názor kamenovat nebudel, myslím, že na tom taky něco je, kdyby se něco takového stalo mému dítěti, taky nevím, jak bych reagovala, ale určitě bych nechtěla, aby trpělo. Pokud bych věděla, že to má napořád, a že strašně trpí, asi bych se rozmýšlela, jestli to raději neukončit. Ale člověk nikdy neví, to může říkat te´d, ale kdyby to přišlo, tak to může být jinak. Je to těžký nad tím uvažovat, když jste to sami neprožili.