V polovině března jsme posílali Sandře do Keni dopis. Kdo nečetl, může v článku Milá Sandro III.
To, že dopis došel v pořádku, jsme se mohli přesvědčit už na Sandřiných fotografiích , kde třímá v ruce (a má na sobě) drobnosti, které se vešly do obálky. A jak už Petra prozradila v diskutárně, konečně přišel i dopis, odpověď na náš březnový. Piškotka jej nádherně přeložila a tak dost zbytečných řečí, ať si můžete v klidu zaslzet stejně jako já s Piškotkou 🙂
„Drazí přátelé,
moc vám děkuji za všechny dárky a dopisy, které jste mi poslali. Dostala jsem je přesně den po Velikonocích. Jsem velmi potěšena, že mám od vás zprávy. Nyní máme volno, dubnové prázdniny. Jsem velmi šťastná za to, že mohu navštěvovat školu. Máme okolo 8 vyučovacích hodin se 22 studenty, máme dvě zaměření, můj nejlepší předmět je věda, protože mě učí poznávat prostředí a jak funguje mé tělo. To se mi líbí. Mám ráda své spolužáky a učitele, usnadňují mi život ve škole. Naše škola má velké hřiště, kde si hrajeme, když se neučíme. Hrajeme hry jako fotbal, na schovávanou, běháme a 1x týdně plaveme. Moje nejlepší kamarádka se jmenuje Elizabeth a nejlepší učitelka Janes, je velmi slušná a milá, učí nás vědu a čísla (pozn. součást matematiky).
Členové mé rodiny nežijí s námi. Moje babička bydlí asi 5 km od nás ve vesnici Nyamasaria. Žijeme s maminkou Caroline Akinyi – já, můj bratr Alfred, sestřenice a bratranci Joyline, Benard a Catherine. Můj dědeček zemřel již dlouho předtím, než jsem se narodila, asi před 15 lety. Jmenoval se James Olango. Když jsme cestovali za babičkou Margaret Juma, jeli jsme v Matatu (pozn. překladatele: jde o veřejné dopravní prostředky v Keni – autobusy matatu – jsou technicky zanedbané a jejich použití se turistům nedoporučuje). Jsou velmi rychlé. Je to asi 20 minut cesty, Matatu zastavují na určitých stanicích, kde vysadí a naberou další cestující.
Tady v Keni je velmi horko, teplota se pohybuje mezi 30 – 35°C během dne i noci. Těšíme se už na deštivou sezónu na konci května, kdy budeme sadit úrodu, většina lidí tady jsou farmáři, takže brzy budeme pěstovat. Moje rodina jsou také farmáři, sázíme většinou kukuřici, fazole a zeleninu zvanou Sukuma Wiki. (pozn. překladatele: zelenina podobná špenátu). Je to tady naše hlavní jídlo.
Během Velikonoc je zde taková tradice, že lidé 40 dní drží půst (děti a těhotné ženy jsou z této tradice vynechány), prostě určitá jídla nejíme, např. jídla související s masem. Po skončení půstu to lidé oslaví tím, že jedí právě jídla, kvůli kterým se postili. Chodíme se modlit do kostela každý večer a sledujeme filmy, které souvisí se smrtí a vzkříšením Ježíše Krista. Také dostáváme palmové listy, které si nosíme domů, aby přinesly mír a zdraví do rodiny během tohoto času. Nepečeme pomlázky ani cukroví, ale dáváme přáníčka a dárky těm méně šťastným.
Jak už jsem vám již dříve řekla, jsme blízko jezera Victoria, o víkendech tu jezdíme na loďce, je to moc zajímavé a už se těším, že až nás jednou navštívíte, vezmu vás k jezeru.
V příloze najdete pár dárečků, které vám moje rodina koupila, jako například pohlednice a náhrdelník pro Petru.
Zdraví Sandra“
A ještě důkaz Sandřina pilného studia, vysvědčení…
A to nejlepší na konec – dárečky (které došly s menším zpožděním, ale přece…):
Více info v diskutárně v diskuzi Adopce na dálku – přidejte se k nám.
Stav účtu ke dni 24.11.2010: 4.990,86 Kč.
Začátkem října jsme posílali Sandře další dopis s drobnostmi. Vyhlašuji tímto tipovačku, kdy se budou na webu vystaveny další její fotografie a kdy se budeme moct těšit z další Sandřiny odpovědi!
P.S. Já chci se Sandrou k jezeru! Kdo jede se mnou? 🙂
