Některé děti z rozvedených rodin před kamarády skrývají, že se jejich rodiče rozvedli. Každopádně na to nejsou hrdé. Taková reakce nás může překvapit v době, kdy se s rozvedenými rodinami běžně setkáváme. Domníváme se, že kořeny tohoto studu nejsou v sociálním odsouzení, ale velmi hluboko ve vnitřním životě dítěte.
Rozvod byl ve společenském smyslu dlouho poznamenaný pečetí hanebnosti. Rozvedení lidé byli považováni za ty, kdo vedounemorální život, protože hledají nové partnery a jsou potenciálně nebezpeční pro dobře fungující páry. V některých prostředích nepřijímali rozvedené, protože údajně měli pokleslé mravy.
V dnešní době nemají ve společnosti tyto morální soudy prakticky žádné místo. Rozvod je společensky i kulturně přijímán. Děje se tak prostřednictvím různých literárních nebo fi lmových produkcí, kde jsou rozvedené a nově vytvořené rodiny s vlastními i nevlastními sourozenci ukazovány jako naprosto „normální“.
Zkrátka není důvod, aby dítě v sobě živilo stud, že pochází z rozvedené rodiny. Určitě nebude ve třídě nebo ve sportovním klubu, kam chodí, jediné. A přesto je pro mnoho dětí rozvod rodičů zakázaným tématem, o němž nemají chuť mluvit mimo domov. Některé ho dokonce zatajují nebo zamlčují. A jestliže se o něm někomu svěří, pak jen nejlepšímu kamarádovi pod pečetí velkého tajemství.
Zasažené ve své intimitě
Lze mluvit o určité formě studu, který není sociální, ale intimní? Než odpovíme na tuto otázku, zkusme nejprve defi novat pocit studu. Když chce člověk někoho ponížit a zostudit, hledá, jakou urážkou by zasáhl identitu toho druhého, podstatu jeho bytí, tedy jeho původ. „Jsi jenom cikán (nebo Arab nebo syn kriminálníka)!“ Existuje něco agresivnějšího než takovéto vyjádření? A nejedná se zdaleka jen o zesměšnění, ale o absolutní negaci a znehodnocení podstaty jedince.
Rozvod zasáhne dítě přímo, dotýká se jeho identity. Rodičovský pár byl u jeho zrodu, umožnil dítěti být a utvářet se a pak se rozpadl. Jak jsme již konstatovali, dítě existuje v rodině a skrze ni. Může postupně vytvářet vlastní identitu, protože ho otec a matka uznávají jako součást skupiny, jako jejího člena, který je s nimi identický. Jakmile se pár rozpadne, právě toto „identifikační lešení“ je podlomeno, a hlavně zkompromitováno. Jako by byl původ dítěte nadále poznamenán, poskvrněn, a tedy zpochybněn.
Tento víceméně matný pocit studu se projevuje hlavně mezi pátým a třináctým rokem. V tomto období života dítěte zaujímají nezanedbatelné postavení kamarádi. Tato vnější skupina se stává určitou protiváhou k nevyhnutelným rodinným pnutím, umožňuje dítěti relativizovat význam, který ve své mysli přisuzovalo rodičům, cítit se svobodněji vzhledem k rodinným hodnotám, nalézt určitou rovnováhu. Matka doma chce, abych byl slušný a dobře vychovaný, ale ve skupině kamarádů si můžu dovolit hodně, třeba mluvit sprostě! Doma mě rodiče až moc ochraňují, ale mezi kamarády můžu riskovat.
Vedle rodiny se kamarádi stávají druhým místem příslušnosti a emancipace, ale také potenciálního studu. Neboť názor kamarádů má velkou váhu. Žák, který nemá dobré známky ve škole, se nebojí pouze rodičovských trestů, ale také soudu svých spolužáků. Za nic na světě nechce být označen za třídní nulu, za někoho, kdo nestojí za nic. To by byla ostuda!
Rozvod se dítěti může jevit jako událost, o níž se nemůže zmiňovat před kamarády. Možná má dojem, že rozvodem se všechny hádky rodičů zveřejnily. Asi jako kdyby jeho osobní život (občas ne příliš skvělý) byl vydán napospas. Dítě většinou rádo zve kamarády k sobě domů a ukazuje jim své věci. A náhle má pocit, že jeho domov už není na ukazování. Tady se rodiče hádali, tady se přestali mít rádi. Přiznat před kamarády, že se rodiče rozvedli, znamená pro dítě, že před nimi odkrývá scénu rodinného konfl iktu, přiznat, že vyrůstá v prostředí, kde není všechno v úplném pořádku.
I když rozvod není diskriminující společensky, může se takovým stát v rovině osobní a v nevědomé dětské psychice. Zopakujme, že se to týká dětí starších pěti let a mladších čtrnácti let. Před pátým rokem věku dítěte ještě neexistuje příslušnost k organizované a rozhodující skupině kamarádů. V adolescentním věku mladí lidé (ne všichni) získávají určitý odstup od „historek“ rodičů. Relativní distance od rodičů a menší závislost na nich je pro dospívající ochranou před studem. Zmiňme se nakonec o dětech, které se „vytahují“ a vypadají, že jsou na hony vzdálené nějakému studu: „ Je to skvělý, protože od té doby, co se rodiče rozvedli, mám dva pokojíčky a o Vánocích dostávám dvakrát tolik dárků!“ Otázkou je, zda takový postoj není pouhá přetvářka a způsob, jak popřít to, co je trápí a zraňuje.
Napsal/a: Maurice Berger, Isabelle Gravillon
