V roce 2014/16 se mají zrušit kojenecké ústavy a dětské domovy pro děti do 12 let. O děti se mají starat buď biologičtí rodiče (?) nebo širší rodina nebo profesionální pěstouni. O tomto záměru naší vlády se hodně diskutuje a opravdu hodně se o tom diskutuje mezi současnými „neprofesionálními“ pěstouny…
Naše vláda se rozhodla postupně rušit dětské domovy s úctyhodnou myšlenkou, že dětský domov není vhodné prostředí pro děti a že děti mají vyrůstat v rodinném prostředí. S tím nelze než souhlasit. Jak to ale plánují zařídit? Některé biologické rodiny jsou opravdu dysfunkční a dítě v nich přes veškerou snahu armády odborníků nemůže zůstat…
Vím, o čem mluvím, sama jsem pěstounkou malé holčičky, která, kdyby zůstala ve své biologické rodině a nebyla odvezena do kojeneckého ústavu (který je samozřejmě pro děti zcela nevhodný), už možná nebyla mezi námi. Biologičtí rodiče si úplně neuvědomili, že dítě musí také jíst…
Naše vláda navrhuje profesionalizovat pěstounskou péči. To znamená, že děti, které budou odebrány z dysfunkčních rodin ve velmi špatném psychickém a často i fyzickém stavu, děti bezprostředně po týrání, děti silně zanedbané, děti, které se často chovají spíše jako zvířátka než děti, nebudou předány do rukou odborníků, ale do rukou sice vyškolených a možná i láskyplných, ale přesto stále rukou ne zcela odborných – k profesionálním pěstounům…
Jak zajistí vláda odpovídající vzdělání těchto lidí? Jak zajistí, že děti dostanou opravdu tu optimální odbornou péči? Jaká bude kvalifikace „profesionálního pěstouna“ a kde ji do roku 2014/16 získá? Co všechno vlastně musí jedna osoba pěstouna umět, když teď to zvládá několik vyškolených odborníků…
Dobře tedy, je možné, že to opravdu zvládnou, zvládnou přijetí dítěte a dítě se zadaptuje a bude žít v rodinném prostředí s dalšími dětmi v pěstounské péči a případně dalšími biologickými dětmi, pravděpodobně v dost velké a různorodé rodině… V tuto chvíli ale ještě nemůže být jasné, zda nebude možný návrat do biologické rodiny. Toto vše se bude teprve řešit… Možná se dítě vrátí na čas zpět do „bio rodiny“, která je pro dítě přece nejlepší. Pár měsíců tam pobude, než se zjistí, že to opravdu nefunguje a znovu bude odebráno, pak ale nepůjde do té stejné pěstounské rodiny, tam už bude mezitím jiné dítě, které potřebovalo bezodkladnou péči. Pěstouni jsou přece profesionální zaměstnanci, tudíž nemohou bez práce čekat na toto dítě…, mají už v péči jiné. Takže dítě putuje do jiné rodiny a možná se koloběh ještě jednou zopakuje…
A pak také stojí za úvahu situace, kdy v rodině jsou vlastní děti a rodiče se rozhodnou pro práci profesionálních pěstounů a tudíž přijde několik přijatých dětí. Nikdo ovšem neví, jak dlouho přesně se v této rodině zdrží… Nevím, jestli se budou cítit jako že jsou u rodičů, nikdo jim totiž nemůže dát tu jistotu, že toto už je jejich rodina, zatím totiž není, vše se řeší a vyřizuje – půjdou zpět nebo zůstanou tu – a jaký je rozdíl mezi „biodětmi“ a přijatými? Nejedná se náhodou o děti první a druhé kategorie? Nebudou přijaté děti chápat svojí pozici jako horší než to mají vlastní děti? Myslím, že nad tím by se stát měl také zamyslet… Nevím, jestli tato nejistota a pocit je pro dítě to pravé…
Pěstounská péče je určitě úžasná, dítě má vyrůstat v rodině, ale v opravdové rodině. Nesouhlasím s obrovskými pěstounskými rodinami a úplnou profesionalizací pěstounské péče. Myslím si, že přijmout jedno dítě, nebo i několik do svojí rodiny a vytvořit opravdovou větší rodinu stojí určitě za to a každého člena to obohatí, ale všechny děti v rodině musí být na stejné úrovni, musí se cítit stejně. Nemůže se přece nikdy stát, že na jedné straně jsou „bioděti“ a na druhé „přijaté děti“, jejichž počet se průběžně mění. Zkuste si představit, jak se takové děti musí cítit…
Možná, že současný systém není až tak špatný, dítě může strávit nějaký čas v dětském domově, pod opravdu odborným dohledem a pak, pokud to legislativně je možné, jít do pěstounské péče nebo do osvojení a najít opravdový druhý domov. Ze západních zemí jsme převzali mnoho dobrého, ale možná, že péče o ohrožené děti nám jde přece jenom trochu lépe než jim. Možná bychom neměli jenom sledovat, jak vypadají ty statistické ukazatele, ale zamyslet se nad tím, že se za touto problematikou se skrývají konkrétní dětské osudy…