Existuje láska bez žárlivosti?

Zavřete oči a zkuste si představit svého partnera v živém rozhovoru s velmi atraktivní osobou druhého pohlaví, o kterou zcela evidentně jeví zájem. Jak se cítíte? Zkuste si představit svého partnera při sexuálních aktivitách s touto osobou. Jak se cítíte teď? …

Partnerská žárlivost je bezesporu jednou z nejzákladnějších lidských emocí, nebo přesněji komplexu emocí, který se objevuje v nejrůznějších situacích a projevuje se rozličným chováním. Příkladů z krásné literatury je nespočet – Othello, Pozdnyšev, mladý Werther… Ovšem žárlivost nemusí mít takto vyhrocené podoby.

Kdybych se vás zeptala, zda jste někdy v životě pocítili žárlivost, naprostá většina by nejspíš odpověděla ano. Kdybych se vás ovšem zeptala, zda žárlíte na svého partnera, jednoduché ano – ne by se rozrostlo ve velmi pestrou škálu výpovědí, v nichž by patrně dominovaly dvě, znějící přibližně „ano, trošku“ a „skoro ne“.

Jedním z hlavních problémů studií zaměřených na žárlivost je totiž negativní náboj tohoto pojmu. Proto při zjišťování míry žárlivosti konkrétního člověka je třeba počítat s tím, že se k této „slabosti“ obtížněji přiznává. Navíc aktuální pocity závisejí samozřejmě na řadě aspektů partnerského soužití.

Miloval jsem ji až k smrti

„…pořád jsem na to musel myslet. Už asi čtvrt roku jsem jí tajně kontroloval telefon i e-mail. Když nebyla doma, byl jsem nervózní, představoval si nejrůznější věci, které provádí, a tak dvakrát za hodinu jsem jí psal smsku. Jednou přišla později, než slíbila, já ji začal vyslýchat, chtěl jsem vědět do nejmenších podrobností, co dělala. Napřed zase plakala, ale po chvíli mi sdělila, že toho má dost a že když to teda chci vědět, tak s Petrem spala od té doby, co se ke mně vrátila, asi třikrát. Začal jsem jí sprostě nadávat. Byl jsem v transu, naprosto šílený. Běžel jsem do kuchyně, popadl nůž a běžel zpět do ložnice. Zeptal jsem se jí, jestli to myslí vážně, ale ona neodpověděla. Strhl jsem ji na postel a bodal do ní. Potom jsem sám zavolal policii. Nevím, proč jsem ji zabil, miloval jsem ji.“ (výpověď odsouzeného Jaromíra, 45 let, pochází z rozhovorů autorky v rámci výzkumu o žárlivosti)

Pro patologickou formu žárlivosti se v psychiatrické praxi běžně používá několik názvů, například Othellův syndrom, patologická žárlivost či erotický žárlivostní syndrom. Patologická žárlivost je popisována jako rozsah iracionálních myšlenek a emocí, které jsou spojené s nepřijatelným, extrémním chováním, v němž hraje dominantní roli předpojaté přesvědčení o partnerově sexuální nevěře, které není založeno na reálných důkazech. Jinými slovy, zdravý člověk žárlí jenom, když má pádný důkaz, kdežto nemocná osoba vnímá i malé signály jako přesvědčivý důkaz a velmi prudce na ně reaguje. Patologický žárlivec se nepoučí ze svých chyb a jeho podezření bývá směřováno na více osob, kdežto „normální“ žárlivec modifikuje své chování podle okolností a zaměřuje své podezření na jednoho konkrétního rivala.

Trocha žárlivosti vztahu prospívá

„Muž byl první rok našeho vztahu žárlivý celkem hodně. Pořád chtěl všude chodit se mnou, nenechal mě samotnou s mými kamarády a s mým bývalým partnerem jsem musela nakonec veškeré kontakty přerušit. Potom ale jako by ho to úplně přešlo a najednou nežárlil vůbec. Tvrdí, že je to tím, že mi začal věřit, a taky, že už všechny lidi kolem mě zná a jsou to taky jeho kamarádi. Dneska, po pěti letech, mě občas zamrzí, že nežárlí aspoň trošku, protože ono s ním opravdu vůbec nic nehne. To já, která jsem na začátku nežárlila skoro vůbec, se dnes přece jenom občas přistihnu, že ho kontroluju, jestli se náhodou příliš neusmívá na některou z mých kamarádek. Taky mi čím dál víc vadí, když se chce jít někam bavit sám. Je to, jako by se on vyléčil a já se nakazila. Ale není to nic hrozného. Mám prostě pocit, že mi na něm záleží víc než dřív.“ (Milena, 37 let)