Na úvod podotýkám, že jsem se narodila ve znamení Střelce. A Střelci prý většinou nemají přílišnou náklonnost ke kuchyni a činnostem s ní spojených (no, spíš se asi myslí Střelkyně – neznám totiž mnoho mužů, kteří by dobrovolně měli náklonnost ke kuchyni… ani Střelců, ani jiných…).„Uvařit“ čaj či jiný „snídaňový“ nápoj, vajíčko (natvrdo, na měkko, na hniličko), nachystat (ukrojit) chleba s něčím, to považuji za samozřejmost a zvládala jsem to od mala… I když u nás se vzhledem k počtu strávníků (mám 4 sourozence) a vzhledem k omezenému rodinnému rozpočtu uplatňoval systém, že nejdřív mamka sama, později za vydatné pomoci mých sester či mé nachystala každému jeho porci na jeho talířek, nebo se chleby dávaly hromadně na jeden talíř a pak už to bylo na povel a podle hesla „kdo zaváhá, než…“
Nevím, čím se to stalo, ale já a moje sestry jsme byly schopné, v případě nutnosti, si jídlo (snídani, večeři…) chystat samy. Starší brácha snad taky, ale je o tolik starší, že si moc nepamatuji, jak to bylo, než se osamostatnil (a odešel si vést vlastní domácnost). Zato mladší bratr či taťka – ti byli za mamčiny nepřítomnosti schopni, pokud jsme se jich neujaly já nebo sestry, živit se klidně i několik dní suchým chlebem se solí a kmínem (mamka kvůli tomu zakoupila dokonce drcený kmín…) a zapíjet to „pramenitou“ vodou z vodovodu…
Poměrně brzo jsem začala mamce pomáhat s pečením vánočního cukroví (to asi dělá rádo každé dítko…), i s každotýdenním pečením nějakého moučníku na víkend. Brzo to bylo zcela na mě, tedy pokud mamka nechystala něco speciálního.
Vypadalo to, že tímto tempem by mé kulinářské vyškolování mělo být korunováno zvládnutím i něčeho složitějšího – třeba nějakou „voňavoučkou křupavoučkou pečínkou“. Během gymnaziálních studií jsem svůj repertoár dokonce rozšířila o pečené kuře a rybu (filé, hejk) pečené na másle a na kmíně… Inu, vypadalo to se mnou slibně.
Ale pak…
Spolužačky z gymnázia se z přesvědčení přiklonily k vegetariánství… (důvody: „odlidštění“ chovu domácích zvířat ve velkochovech a „nelidské podmínky“…) Já jsem se nakonec taky přidala (ale zpočátku jsem si život bez masa neuměla ani představit).
No, a nějakému učení se vařit bylo utrum. Přece nebudu vařit něco, co pak nebudu jíst, že…
Takže jsem zůstala u svých víkendových moučníků a moje nová specializace byly těstoviny s něčím, zelenina s něčím, rýže s něčím, sójové maso s něčím…. No žádná sláva… Ale třeba to sójové maso se zeleninou (a těstovinami) jsem občas vařila pro celou rodinu (taky to bylo na víně… tak že by proto!?)
Na VŠ a kolejích to s vařením taky nebyla žádná sláva. Sice jsem si čas od času dělávala teplé jídlo (s menzou jsem skončila, když nám jako bezmasé jídlo jednou předložili tortelíny – plněné masem – sypané perníkem a cukrem, brrr…), ale v kolejních podmínkách to prostě na nějaké vyvařování nebylo.
Jistá změna nastala až s mým přestěhováním se k mému choti do společné domácnosti. Přes týden jsme každý měli teplé jídlo vždy v poledne v práci. O víkendech jsme často jezdili ven, na vandry… Takže příležitostí k taky vaření moc nebylo… Co se mi líbilo moc, bylo, že jsme vařili společně, každý něco (jeden polívku a přílohu, druhý maso a salát – už jsem se zase pomalu a jistě vracela ke konzumaci masa). A občas nastávaly debaty typu:
On: u nás se rýže vaří tak a tak…
Ona: a u nás se vždycky dělala takhle, takže já to umím takhle…
On: ale naše mamina to vařila tak…
Ona: tak tu rýži udělej podle sebe a já si můžu jít třeba číst…
On: …
A byl klid… ;oD
No klid… postupně, tak nějak nenápadně, to vaření přešlo zcela na mě… (stejně jako některé další domácí aktivity…)
A to i přes některé mé nepříliš povedené kuchařské pokusy (jednou jsme měli rybí filé na česneku částečně syrové, bramborové knedlíky se mi ještě ani jednou nepovedly – ani z brambor, ani z prášku… ale co si uvědomuji, tím ten výčet víceméně končí….!? ) ;o)
Naštěstí jsem ale v tom svém kuchařském snažení nezůstala úplně sama – k dispozici mám hlavně dvě úžasné kuchařské knihy – jednak Vaříme chutně, zdravě a hospodárně (tu kuchařku jsem dostala od rodičů k osmnáctým narozeninám, tak jako moje sestry – a v mnohem starším vydání ji má i naše mamka a vaří podle ní stále), a pak taky Kuchařku naší vesnice (tu si zas dovez – na neurčito od své máti vypůjčil – můj choť).
Nejzásadnějším obdobím pro rozvoj mého kuchaření bylo asi moje rizikové těhotenství, kdy jsem byla po celou dobu doma. A jako snad skoro každou těhotnou mě chytaly chutě… A abych je uspokojila, musela jsem si vyvařovat, ačkoliv zpočátku mi dělalo špatně třeba jen pětiminutové stání u loupání brambor či umývání nádobí… natož při vaření celého oběda… no na manžu jsem v tomto ohledu spoléhat fakt nemohla… – když už by byl ochoten něco uvařit, tak určitě podle své chuti, a ne s jistým omezením, třeba co se koření týče, kvůli těhotné…
Když jsem pak byla s holčičkama doma po návratu z nemocnice, na vaření jsem neměla ani pomyšlení. Navařit si dopředu do mrazáku do zásoby jsem jaksi před porodem nestihla (rodila jsem dost narychlo v 31. tt).
Zachraňoval mě tatínek a „jeho“ firma dodávající mu denně obědy zavařené ve vaničce… Tak holt objednával jednu vaničku navíc. Tohle jídlo ale bylo furt dokola, brzo se mi to přejedlo… Takže nezbylo, než se zase odhodlat začít vařit. Ale zpočátku jsem opět vystačila jen s velice jednoduchými jídly – jednoduchými jak chuťově (kojila jsem sice málo, ale přece, tak abych do holek nervala něco nevhodného…), tak na přípravu – nebylo zbytí… – dvojčata mi mnoho prostoru neposkytovala…
Pak jsem začala vyvařovat holkám – zeleninové polévkokaše. A o víkendech pro nás s manžou. Ale vybírala jsem buď něco , kdy se všechno strčilo do pekáče a do trouby a tam se to samo dělalo, nebo minutky. A u těch jsem dosti improvizovala (a dodnes improvizuju – však koření máme na výběr dost a dost…)
Když bylo holkám asi 12 měsíců, říkala paní doktorka, že už můžu jejich polední jídlo rozdělit na polévku a hlavní jídlo. Ale to holky jaksi neakceptovaly, tak jsem se zase vrátila k původním postupům.
Zkusila jsem to zase asi v jejich 14 měsících, a funguje to. Polévky vařím jako pro sebe, ale hustší a jen mírně slané, používám často polévkové koření bez glutamátu sodného (obdobu Solčanky). Tatínkovi tam chybí hlavně pepř – byl zvyklý na celé kuličky. A tak dostal k svátku mlýnek na pepř a balíček celého pepře 4 barev. Už ani nehudle… ;o)
Na druhé jídlo holčičkám vařím dost omáčky – koprovka, rajská, cibulová, smetanová, sýrová (už jsem se fakt vycvičila – chtěla jsem napsat vyvařila, ale to je zavádějící… ;o), tatínek závidí – je taky omáčkovej (no, snad se dočká…). Taky kuře na rajčatech, dušenou mrkev, kuře s bramborovou kaší a tak… Vařím opravdu víceméně „jen“ pro holčičky, ale na mě vždycky něco zbyde…
Ovšem o víkendech dospělákům (hlavně tatínkovi) vyvařuju – a tatínek to (naštěstí) oceňuje.
Ale tak nějak jsem opustila pravidelné pečení moučníku na víkend – no, třeba se k tomu zase vrátím, až holky povyrostou… Teď na to není ani čas ani energie… A navíc, tatínek, když jsem jednou zase cosi upekla asi po dvou měsících, tak tatínek prohlásil: „Ty už ZASE pečeš!?“
Dřív mi vaření přišlo děsně složité, vše jsem musela vařit přesně podle kuchařky, teď opravdu hodně improvizuju. A baví mě to. Skoro pokaždé…
Za mistra se nepovažuju, ale mám vzor ve své mamce – té se prý taťka kdysi dokonce smál, že musela chodit do kurzu vaření i na studenou kuchyni, ovšem později byla mezi tátovými kolegy vyhlášená kuchařka. To mi nehrozí – náš tatínek vlastně žádné kolegy nemá… ;o)
Už ale chápu, že někdo považuje kuchařské knihy za velice zajímavé a poutavé čtení… Já si už taky někdy vytáhnu kuchařku a jen tak si čtu… Ono mě to třeba zas k něčemu inspiruje. A když dostanu chuť na něco (nebo manža), co jsem ještě nevařila, vytáhnu své kuchařky, podívám se, jak se to vaří podle které a pak to udělám podle receptu, co se mi víc zamlouvá…
A zrovna dneska jsme se s manžou bavili, jak se vlastně dělá svíčková – na tu snad už taky dojde. A až budou holky jíst opravdu to, co my… to teprve bude!
Jo, a ještě jeden prima zdroj inspirace – adresa http://recepty.atlas.cz. Je tam těch receptů neurekom., i s komentáři a případnými upřesněními. A když se zaregistrujete, můžete si do „oblíbených“ ukládat vybrané recepty…
TAK DOBROU CHUŤ A KUCHAŘKÁM ZDAR!!!