Občas si říkám, o čem se naši předci asi tak hádali v dobách, kdy ještě nebyly vynalezeny peníze. Zda o nedostatku skolených mamutů či praveverek, nebo o deficitu v množství sesbíraných bobulí. A zda si i oni byli s to vynadat do neschopných lenivců, případně do rozmařilých požitkářů.
Nevím sice, kde se prapůvodně vzala idea peněz jako univerzální směnné hodnoty, čím více zkušeností mám, tím více bych se klonil k názoru, že je vynalezl nějaký vztahový záškodník. Kvůli penězům se již vedly války, finanční krize je jev, s nímž se potýkají nejen renomovaní ekonomové, ale i jednotlivé rodiny. Na finančních polích se odehrávají mnohé líté seče, často je však sporné, zda nejde jen o náhradní bojiště tam, kde se z nějakých důvodů my sami ostýcháme otevřít to, co nás skutečně trápí. Zde si lze představit v podstatě cokoli, od ztráty schopnosti imponovat, přes potřebu druhého ovládat, třeba až po tu postel. Jistým paradoxem přitom je, že frekvence a intenzita hádek o peníze nikterak nesouvisí s objektivní finanční situací konkrétních rodin. Stejně dobře se o ně mohou přít dvojice, které počítají doslova každou korunu, jako ty, u nichž by se tisícikoruny mohly přehazovat vidlemi. Pokud bychom přesto chtěli hledat ve všem nějakou pravidelnost, pak snad jen tu, že kritická období bývají mnohdy spojena s nějakou významnější změnou finanční situace a s nutností se na ni adaptovat. Náhlé zasažení zbohatnutím může být přitom stejně náročné, jako náhlý finanční propad. V následných sporech je skryta jedna zlotřilost – naše pohotovost uchylovat se k takzvaným podpásovým úderům. Od častého zpochybňování partnerových schopností, až po výčet jeho nebo jejích charakterových úchylek. Téměř k tragikomickým koncům pak mohou vést nejrůznější pokusy vnést do finančního hospodaření nějaký řád. Navzdory skutečnosti, že tu o peníze často vůbec nejde. Těžko bychom například hledali pošetilejší počin než rozhodnutí vést podrobné domácí účetnictví. Nejlépe rovnou podvojné! A hezky podrobné. Žádné „svačina 18 Kč“, ale hezky rozepsat: „7 dkg šunky 10 Kč, 2 housky á 2,5 Kč, 1 jablko 3 koruny“. Několikahodinové dohledávání chybějící pětikoruny na konci měsíce je pak vítanou příležitostí k dalšímu dohadování.
Čímž samozřejmě nechci tvrdit, že ideálem by měla být totální finanční anarchie. Dokonce i zmíněné účetnictví, zvláště pokud je pojato s přiměřenou velkorysostí, může mít své výhody. Zvláště tam, kde je třeba získat alespoň rámcový přehled o nutných výdajích a o tom, kde by třeba bylo možné něco ušetřit. Každý systém distribuce financí by měl však respektovat alespoň několik základních zásad: Běžnými provozními prostředky disponuje ten, kdo v převážné míře zajišťuje nákup potravin a drogerie. Snad s jedinou výjimkou – trpí-li oniománií, chorobným nutkáním utrácet, pak by větší částky k dispozici mít neměl. Dokladem oniománie však skutečně není ani potřeba vlastnit čtyři páry obuvi, ani čtyřkilový kapr v mrazáku. Do funkčního systému pak patří i přiměřené kapesné (pro oba!), jakož i tvorba rezerv. Od určité, předem dohodnuté částky bychom měli investovat až po vzájemné dohodě a s oboustranným souhlasem. Její výše by měla korespondovat s aktuální finanční situací rodiny, nelze ji tedy stanovit nějakým obecně platným „předpisem“.
Výše uvedená tvrzení berte však jen jako povinnou úlitbu těm, kdož chtějí mít alespoň nějaké vodítko. Jinak jsou však hádky o peníze (jak už bylo řečeno) mnohdy opravdu jen náhradním bojištěm, 
na němž se vyrovnáváme s vlastními frustracemi či s absencí potřebných komunikačních dovedností. Právě k nim se vrátíme v následující kapitole.
• Peníze představují sice poměrně časté, mnohdy však pouze zástupné téma hádek.
• Ať již zvolíme jakýkoli systém distribuce financí, měl by vždy počítat i s nějakou částkou, se kterou může každý z partnerů volně disponovat.
• I vedení domácího účetnictví může být někdy dobrým sluhou, vždy je ale špatným pánem.
Napsal/a: Petr Šmolka
