První důležité rande

Vůbec nezáleží na tom, kolik ti je let, je úplně jedno, zda jsi kráska nebo tuctovka, první rande je první rande! A příprava na první rande je vyčerpávající záležitost. Pro ty, které jsou jako já ´klukovský typ´, je to nadlidský výkon hodný zlaté olympijské medaile…

Moje první rande a první přípravy. Vidím to jako dnes. Ovšem dnes už jen s nostalgickým úsměvem v lehce zdvihnutých koutcích úst. Je to dvacet let. Nezdá se to, ale čas je neúprosný. Tenkrát byla úplně jiná doba, všechno se po obchodech shánělo na třikrát, hezké oblečení jsme si půjčovaly mezi sebou a šminky jsme si koupily tři kamarádky dohromady. Takže než nastal den D a hodina H, bylo potřeba vše pečlivě naplánovat, prodiskutovat, vyjednat a připravit…
K tomu nutno dodat, že výše mého sebevědomí se blížila bodu mrazu a s ohledem na fakt, že moje sestra je neskutečně krásné stvoření s nádhernými dlouhými vlasy, cítila jsem se často jako kopřiva vedle růže. Takže jsem to konečně chtěla vzít do vlastních rukou a jít na to. Pochopila jsem, že samo od sebe se to nevylepší, že se musím přičinit.
Přípravy na první rande jsem zahájila návštěvou kadeřnice a nechala jsem si dát trvalou. Po vyfoukání jsem obdržela návod a pokyny: koupit tužidlo ve spreji, po umytí nanést na vlasy a přes kartáč vyfoukat, poté nalakovat. Na mě dost složité. Několikrát jsem si to musela nechat od kadeřnice zopakovat. A memorováním zasunovat do své paměti. Povedlo se, v drogerii jsem koupila tužidlo ve spreji, lak na vlasy + lak na nehty, což jsem brala jako nezbytnou součást příprav. Jak se blížil den D, zvětšoval se počet létajících motýlků v mém žaludku. O kolenou ani nemluvím, protože ta se mi chvěla od okamžiku, kdy jsem HO viděla poprvé.
Po pečlivém vydrhnutí celého těla každým dostupným mýdlem v koupelně jsem si půjčila maminčinu pinzetu a za soustavného au, au, auauaááá jsem se poctivě snažila upravit si obočí vzezření „Brežněv“ do nějaké lidštější, rozuměj ženštější, podoby. Poté jsem si vypůjčila tatínkův holicí strojek na vousy, vsunula do něj novou žiletku zn. Astra a začala si holit nohy. Původní plán byl odstranit nežádoucí ochlupení. Můj plán vzal okamžitě za své. Změnil se v žiletkový masakr. Brala jsem chloupky i s kůží. Po čtyřech krvácejících ranách jsem to vzdala… Nohy oblepené obdélníčky náplastí jsem vyhodnotila jako absolutně nepoužitelné a tudíž vhodné pouze k pečlivému zakrytí.
Poté jsem si pečlivě přečetla návod na tužidle, protřepala a do dlaně nastříkala kouli jakési hmoty. Myslela jsem, že bude bílá, ale byla oranžovo-růžová. V daném okamžiku, znalým situace nemusím vysvětlovat, už téměř smyslů zbavená jsem tomu nevěnovala pražádnou pozornost. Hmotu jsem rozetřela do vlasů, přes kartáč foukala a foukala, až mě začaly brát křeče v pažích a přes veškerou úpornou snahu se mi nedařilo účes stejnoměrně vytvarovat. Lakem na vlasy jsem své dílo zpečetila, aby vlasy držely v požadované podobě, přestříkala jsem je několikrát a tím vytvořila jakousi helmu, kterou soukromě nazývám Kazisvět šestý, z Boží vůle král! O tom, že jsem se v koupelně téměř udusila lakem na vlasy, se nebudu raději ani zmiňovat.
A se stejným neústupným nasazením jsem si začala lakovat nehty. Jedna ruka, druhá ruka, hotovo. Pro rychlejší zaschnutí pofoukat… a lak ne a ne zaschnout, začala jsem mávat rukama nahoru a dolů a ve snaze proces urychlit jsem pohyb zrychlovala, až to vypadalo jako tanec svatého Víta. Po deseti minutách úporné spartakiády se dílo zdařilo. Namalovala jsem si obličej jako velikonoční vajíčko, řasenkou jsem si několikrát málem vypíchla oko a měla ji všude, jen ne na řasách a pak jsem se snažila tužkou na oči nakreslit linky, přiznávám, že zvítězila touha mít i nadále obě oči zdravé a na původním místě.
Vyzkoušela jsem si všechno oblečení, které jsem našla, asi osmkrát jsem se komplet celá převlékla, včetně spodního prádla, až jsem se konečně rozhodla a dooblékla.
Vzala jsem si plášť, kabelku, boty a při pohledu do zrcadla v předsíni jsem zůstala celá tumpachová stát. Nevím, kdo tam byl se mnou, ale já tam nebyla… Stála tam nějaká úplně cizí zrzavá osoba… Srdce mi tlouklo jako o závod. To mi udělalo to tužidlo! Přirozeně jsem hnědovlasá! Už jsem neměla čas na nějaké další změny. Tak jsem prudce otevřela dveře a se závanem čerstvého větru se vydala na cestu v očekávání neočekávaného…

Když jsme se uvítali, políbili a usadili, dozvěděla jsem se, že má manželku v lázních a tudíž 6 týdnů volna… a že nevěděl, jak mi to má říct… snubní prstýnek vytáhl z kapsy… prý mě nechtěl při seznámení vyděsit, tak počkal až na naše „rande“…

Doprovodit domů jsem opravdu nechtěla, celou zpáteční cestu jsem bulela, do toho začalo sněžit a mě tekly po tvářích oranžové pramínky rozpuštěného tužidla, modré stíny a černá řasenka… Prostě dokonalá! S vypětím všech zbývajících sil jsem se doplazila domů, tatínka málem ranila mrtvice, maminka přestala mluvit a já jsem zoufalým mávnutím ruky utnula své sourozence.
Když jsem ze sebe všechnu tu hrůzu smyla, cítila jsem se mnohem líp, tak nějak volná a teprve potom mě napadlo, jestli mi to vůbec stálo za to, dělat ze sebe někoho jiného, než ve skutečnosti jsem… Životní zkušenost je bohužel nepřenosná a teprve jejich získáváním se z děvčete stává žena. A mě trvalo hodně dlouho, než jsem na to přišla.

A ještě jednu velmi užitečnou zkušenost jsem získala: všechny nákupy provádějí krátkozrací s optikou na nose!

Napsal/a: Padmé