Začalo to básničkou:
Co tak koukáš milý brachu,
teď sem můj slon přichází,
čichá čichá beze strachu,
chobotem sem tam hází,
z Afriky k nám dorazil
a teď troubí ze všech sil…
..a malý Jeník si namaloval malé slůně na čtvrtku,vystříhl a měl kamaráda.Chodili spolu mezi ostatní děti, které si vytvořily také slůňátka. Tak si spolu všichni hráli, zpívali a všem bylo fajn.
Jeník se se slůnětem dostal i mezi ostatní zvířátka, poznal se s legrační a veselou opičkou, velikým lvem, žirafkou, která sbírala lístky z vysokých stromů a pštrosem, který pořád strkal hlavu do písku.
Jenže jednou se slůně zatoulalo a ztratilo se. Jeník ho hledal na té jeho stránce u ostatních zvířátek, ale nenašel. Slůně zatím volalo a pobíhalo po dvorku, kde se objevil ohromný pes a začal ho oňufávat. Ten chudáček se tak hrozně bál…
Ještě že byla na dvorku i jiná zvířátka a pomohla mu. „Ňuf,ňuf“…byl to králíček, všechno sledoval ze svého kotce a slůně zavolal. „Poběž ke mě, pojď se sem schovat, honem. Za chvíli mě půjde nakrmit Jeníkova máma a ta tě zachrání.“
Jo, jo, ta se divila, když slůně u králíčka našla, nebyl sice v kotci, protože tam neuměl vyskočit, byl na něj moc vysoko, ale čekal schovaný pod ním. Přinesla ho domů, trošičku otřela, trošičku přimalovala a podala Jeníkovi.
Oba se radovali a byli rádi, že jsou opět spolu. Jeník si víc slůně hlídá a to se snaží ze své stránky neztratit.