Ztracená hvězda

Rubrika: Příběhy pro děti

Hvězdy jsou zvědavé, to je všeobecně známo. Jejich úkolem je všechno bedlivě sledovat. To v nich po několika staletích samozřejmě probudí zvědavost. Co také mají dělat, když není nic jiného na práci? A právě zvědavost změnila osud jedné malinké a neposedné hvězdičky…
Byla tak maličká, že přes ostatní jen stěží dohlédla na to, co se dělo v Mléčné dráze. Snažila se ze své oběžné dráhy vyklonit co nejvíc – a tak se to stalo.
V úžase nad barevnými chvosty dvou komet, které se v hustém provozu jen tak tak nesrazily, zapomněla včas zatočit a vypadla ze své dráhy.
Ihned si ji přitáhlo velké a silné slunce, které posílalo své paprsky tisíce světelných let daleko. Hvězdička k němu letěla jako na nebeské skluzavce a cestou narážela do jiných hvězd, planet a meteorických rojů. Ještě že se jí podařilo včas uhnout před černou dírou! Nakonec se zastavila až na opačné straně Mléčné dráhy. Letěla tak rychle, že za ní zůstávala na nebi barevná zářivá stopa. Ta sice byla pěkná na pohled, ale hvězdičce působila nemalou starost.

Hvězdička totiž cestou ztrácela ze svého povrchu jednu vrstvu po druhé, až z ní zůstala jen směšná malá jiskřička, téměř bez síly a jasu. Právě v té chvíli se jí zmocnila přitažlivá síla jedné planety. Hvězdičku si začala přitahovat malá modrá planeta, žádný obr, ale zdálky vypadala docela hezky a žila na ní spousta zajímavých tvorů.
A tak se hvězdička, která už nebyla větší než grapefruit, dostala až na Zemi.

Houbařka

Dopad té hvězdičky zmírnil mechový polštář v lese. Spadla přímo pod vysokou jedli. Šlo kolem divoké prase. Funělo a hledalo v hlíně mezi kořínky něco k snědku. Narazilo na hvězdičku, a protože něco takového ještě nevidělo, zkusilo ji ochutnat. Hvězdy samozřejmě k jídlu nejsou. Divoké prase si o ni zlomilo zub a rozhořčeně ji zadníma nohama zahrabalo do hlíny a spadaných větviček.

Hvězdička nemohla dělat nic jiného než z posledních sil zářit, ale její slábnoucí světlo nedokázalo proniknout vrstvou kamínků a hlíny. A protože hvězda pod zemí žít nemůže, brzy ucítila, že se blíží její poslední hodinka.
Právě v tu chvíli šla kolem žena, která hledala houby. Nadzvedávala listí a větvičky dlouhou holí, až si všimla, že se v zemi cosi blýská, a jemně odhrnula hlínu, která hvězdičku dusila. A protože ta žena měla dobré srdce, hvězdička se jí v dlaních rozzářila.

„Ta je krásná,“ zvolala žena, „vezmu si ji domů. Bude svítit muži na cestu, až se bude vracet z práce, a dětem, až půjdou ze školy!“ Zapomněla, že šla hledat houby, radostně sevřela hvězdičku v rukou a spěchala domů. Doma ji postavila do okna.
Už se brzy šeřilo, a když se manžel vracel z práce, překvapila ho jasná zář v okně.
„Co tu tolik svítí?“ ptal se. Žena mu vyprávěla, co se jí v lese přihodilo.
„Určitě to bude nějaká vzácná věc,“ prohlásil manžel, „prodáme to a budeme bohatí.“
„To ne,“ bránila se žena. „dáme si ji před dům, aby všem svítila na cestu!“
Hvězdička se po těch slovech rozzářila jako nikdy předtím.

Matný lesk

Ale nakonec muž prosadil svou. Druhý den hvězdičku zabalil do hnědého papíru, omotal provázkem a odnesl do města. Vstoupil do nejluxusnějšího zlatnictví a dal si zavolat majitele. Položil balíček na pult, a když ho otevřel, hřejivé světlo hvězdičky naplnilo celý obchod. Perly a diamanty před ním bledly závistí.
Zlatník nadšeně vykřikl: „Rozřežu ten vzácný kámen na kusy. To bude šperků na prodej! Ten kus může mít cenu…“

Ale nestačil větu dokončit. Jeho slova připravila hvězdičku o všechny síly. Celá pohasla a nezmohla se na víc než na matný lesk.
„Co to má být? Vy si ze mne děláte legraci?“ rozkatil se zlatník. „Koukejte zmizet a ten krám si vezměte s sebou!“ Muž schlíple zabalil hvězdičku zpátky do papíru a zdrceně odešel. Byl Štědrý den a ulice byly plné lidí. Mužem lomcoval vztek. Na chodníku nějaké děti chystaly stánek s předměty na dobročinný vánoční prodej pro chudé.
S hvězdičkou v kapse udělal muž ještě několik kroků, ale pak se otočil na podpatku, jako by ho něco napadlo. Vrátil se ke stánku a znechuceně hodil na stánek hvězdičku ve zmuchlaném papíře.
„Vezměte si to. Třeba to taky prodáte.“
A jak to dořekl, už byl pryč.

Překvapení

Děti zvědavě rozbalily papír. Pod rukama jim oslnivě zazářila hvězdička. Zlatavé pulzující světlo jako by hřálo přímo u srdce. Malinká hvězdička, která chtěla pro něco žít a zářit, se dětem zalíbila.
„Ta je krásná!“ zašeptaly s údivem.
„Tu prodat nesmíme,“ řekl jeden chlapec.
„Dáme ji doprostřed komety, co visí nad vchodem do kostela,“ napadlo světlovlasou holčičku s červenou šálou.
„Správně. Bude dnes svítit na cestu všem, kdo půjdou na půlnoční,“ prohlásil třetí.
Nechali stánek stánkem a rozběhli se ke kostelu. A tak hvězdička, která se ztratila, našla o Štědrém večeru smysl života.
Byla tak šťastná, že se o půlnoci před kostelem rozjasnilo jako ve dne.

Jedná se o ukázku z knihy Vánoční příběhy pro potěchu duše
Vydal Portál, 2003

Napsal/a: Ferrero

Toto taky stojí za přečtení!

Nevychováváte je stejně! … i když si to myslíte

Tak to prostě je! Můžete se o to snažit sebevíc, ale nikdy nebudete všechny své děti vychovávat stejně.

Čtu dál →

Deník prvňáčka: listopad a prosinec

Při našem posledním setkání jsme se loučili s tím, že dcerka měla neštovice a všichni jsme s napětím čekali,

Čtu dál →

Jak využít deprese, krize a propady ve svůj prospěch

Byla jsem čerstvou maminkou vytoužené holčičky a přijela jsem domů z porodnice. Těšila jsem se, jak začnu zažívat vše,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)

  • To je moc hezký příběh…..hned člověku trochu zvedne náladu (u nás zatím Vánoce nic moc – prcek má od rána horečku, takže si to užíváme doma s Panadolem a čekáme…)
    Petro, díky:-)

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist