To bylo tak. Maminka jednou seděla u počítače, protože pracovala doma. Terezka byla s tatínkem v pokoji. Nechtěla spinkat a tatínek už se na ní tolik zlobil, že zvedl hlas. Najednou Terezka slyšela, jak se i maminka hrozně zlobí. Přiběhla k ní a kouká, že je maminka sama. Copak je maminko? A maminka Terezce vypráví. „Ale, píši tady pohádku o Terezce, jak je hodná a vůbec nezlobí. No a tu najednou počítač změnil tuhle větu a napsal – Terezka není hodná a zlobí. To přeci není pravda, řekla jsem mu. A tak opět píši – Terezka je hodná a nezlobí. A co myslíš? Zase to ten počítač změnil. Tak jsem mu tady říkala, že lže a to se nědělá. Jenže on na to, že to vidí každou chvíli, když má Terezka spinkat. A co já mohla na to říci: To máš tedy pravdu milý počítači. A co s tím uděláme? No, to je jasné, já si jí vezmu k sobě, jako ostatní zlobivé děti. Bude na mojí obrazovce a když budete chtít, aby spinkala, prostě jí vypnete jako mě. Ale to si nebude moci hrát s hračkami v pokojíčku ani s holčičkami na hřišti – říkám já. No, povídal počítač, to sice ne, ale nebude vás zlobit.“
„Tak a teď mi poraď Terezko, ukážeš počítači, že umíš spinkat sama? Nebo půjdeš k tomu zlobivému počítači?“ No, to se ví, že Terezka utíkala s tatínkem za ručičku do svého pokojíčku a ukazovala tatínkovi a mamince, jak moc krásně usíná ve své postýlce a se svým oblíbeným plyšáčkem Soptíkem.