Jeden den si Karolínka sundala papučky a prohlížela si je pěkně zblízka. Moc se jí líbily, byly takové modro-červené s červeným lemováním a s beruškou na přezce.
Mamince se to moc nezamlouvalo, že si Karolínka hraje s papučkami a běhá po pokojíku bosky. Ale protože měla spoustu práce s Karolínčiným mladším bráškou Pavlíkem a ještě musela vařit oběd, na druhou stranu byla ráda, že se Karolínka alespoň na chvilku zabaví sama.Karolínka byla ve svém živlu, zkoušela svoje papučky všem panenkám a hrála si na maminku a napomínala panenky, aby neběhaly po pokojíku bosky, a tak jí krásně uběhl čas do oběda.
Najednou ji maminka zavolala k obědu, a protože už měla veliký hlad, všeho nechala a utíkala do kuchyně. Po obědě si s nimi maminka vždycky zpívala a pak si šli Karolínka i Pavlík zdřímnout.
No a když se Karolínka probudila a uklízela si hračky v pokojíčku, zjistila, že má jenom jednu papučku. Bála se to mamince říct, ale pak stejně musela s pravdou ven, protože maminka by to stejně poznala. Maminka byla moc nazlobená, ale stejně pomáhala Karolínce papučku hledat. Ani do večera papučku nenašly a když přišel táta z práce, řekl, že Karolínka přece nemůže běhat po pokojíku bosky. Nedá se nic dělat ale musíme jít koupit nové papučky, ale nevím, nevím, takové pěkné červené asi jen tak neseženeme.
A měl pravdu, na druhý den seděla Karolínka s maminkou v obchodě a nemohla si vybrat které. Ani jedny se jí totiž nelíbily. Nakonec vybrala maminka takové bílé se zelenou žabkou. Karolínka byla zachmuřená a vzpomínala na své krásné, červené papučky.
Asi za dva dny stírala maminka v koupelně podlahu a hádejte co našla za pračkou. Ano, Karolínčinu zatoulanou červenou papučku. To bylo radosti, Karolínka si rychle obě červené papučky s beruškou obula a už si s nimi nikdy nehrála, protože už je nechtěla nikdy ztratit. Až když trochu povyrostla a papučky jí byly malé, dala je jedné panence, ale dávala veliký pozor aby je panenka nikdy neztratila.