Bylo zimní odpoledne, venku se už šeřilo a po zasněženém chodníku šly dvě zachumlané postavy. Malá Nika s mámou šly domů ze školky. Jindy byla Nika upovídaná, ráda vyprávěla, co dělali ve školce a taky by určitě jásala, že je konečně tolik sněhu a těšila by se na sáňkování. Ale dnes nic. Byla zaražená, zadumaná, jakoby nad něčím důležitým přemýšlela.
Máma si toho všimla a zeptala se: “Niko, co se stalo? Jsi nějaká smutná.“ A Nika odpověděla: “Nic, maminko.“ A zase mlčela. Máma na ni nenaléhala, protože věděla, že jí to holčička později sama poví.
Když přišly domů, honem si vysvlékly kabáty, přezuly se do bačkor a máma vybalila nákup. Nika šla k sobě do pokojíčku, sedla si na postel a byla moc smutná. Máma na ni z kuchyně zavolala: “Niko, dnes budeme péct vánoční cukroví. Pomůžeš mi zase vykrajovat?“
Máma věděla, že Niku pečení cukroví baví a že už se na to moc těšila. Ale z pokojíčku se neozvala žádná odpověď. A tak máma nakoukla dovnitř. Nika se na ni smutně podívala a řekla: “Mami, děti ve školce říkaly, že není žádný Ježíšek a že dárky kupuješ ty s tátou.“ Jen to dořekla, vyhrkly jí slzy do očí a rozplakala se. Maminka ji objala, pohladila a řekla: “A co když se ty děti pletou? Já ti povím veliké tajemství, ano?“ Nika přikývla. Maminka v pokojíčku zhasla a zapnula do zásuvky elektrická světýlka. Malí trpaslíčci jemně svítili a spolu s holčičkou netrpělivě čekali na povídání.
Maminka si sedla k Nice na postel a začala vyprávět:
Víš, Niky, já jsem jednou jako malá holčička dostala pod stromeček krásnou knížku plnou pohádek. Tu velikou, co si z ní tak rády čteme. A všichni se divili, kdo mi ji dal. Nebyla to ani máma, ani táta, ani babička. Jenom já vím, že jsem ji dostala od Ježíška. Je to veliké tajemství.“
Nika už neplakala, očička měla vykulená a hned se zeptala: “Maminko a ty na Ježíška věříš?“ A máma řekla: “Věřím, beruško. Vím, že už za mnou nikdy nepřijde, ale přesto se na Vánoce moc těším. Těším se na to, až budeme zase všichni zpívat koledy, až budeš rozbalovat dárky a budu hrozně šťastná, když se budeš zase radovat. A budu taky zvědavá, jestli i ty dostaneš dárek o kterém nikdo nic neví.“
Nika se zamyslela a pak řekla: “A jak poznám, který dárek je od vás a který od Ježíška?“ Máma se tajemně usmála: “To holčičko poznáš podle toho, jak se budeme divit, cos dostala za dárky.“ Nika se zamračila: “Ale to se divíte vždycky.“ Máma se rozesmála: “A v tom je právě to kouzlo.“
Holčička se chvíli mračila, že je to nespravedlivé, že nikdy nebude vědět, jestli Ježíšek přišel nebo ne. Ale pak řekla: “Maminko, to je úplně jako pohádka. Někdo věří, že jsou princezny a kouzelníci, jiný ne. Ježíšek je taky jako pohádka. Nikdo neví, jak je to doopravdy.“ Máma Niku objala a zašeptala: “Niko, jsi opravdu moc chytrá a bystrá holčička. Odhalila jsi to veliké tajemství. Ježíšek je opravdu pohádka. A jestli na tuto krásnou pohádku budeš věřit, budeš mít v srdíčku schovanou velkou sílu. Je to víra v dobro a fantazii. A to je velmi vzácný dar.“
Holčička byla šťastná. Rozhodla se, že na Ježíška věřit bude. A i když nikdy nepřijde, vadit to nebude, vždyť ona dostane spoustu krásných dárků od maminky a tatínka. Některé děti takové štěstí nemají a Ježíška potřebují víc než ona.
Nikomu ve školce to tajemství nepoví, bude jen její a maminky. A až se budou děti zase vytahovat, že Ježíšek není a věří tomu jen prťata, bude si myslet v duchu svoje. A taky bude muset rychle vymyslet nějaký krásný dárek mámě a tátovi, vždyť jim Ježíšek taky už nic nepřinese a alespoň jim tak dá najevo, že je má ráda.
Nika se spokojeně usmála a vesele řekla: “Maminko a půjdeme upéct to cukroví? A všimla sis, kolik je sněhu? Pojedeme sáňkovat? A víš, co jsme dnes dělali ve školce? Kreslili jsme vánoční stromečky a já…“