Byl Štědrý Večer. Povedený – hustě sněžilo, všude bylo nádherně bílo, v oknech domů svítila vánoční světýlka a mihotaly se plamínky svíček… a na obloze jim vydatně pomáhala kupa hvězd – větších, menších, starších, mladších, jasnějších i méně jasných…a taky stříbrný Měsíc…V takovou nevšední noc se samozřejmě snažila každá hvězdička být co nejkrásnější, takže se pečlivě připravovala – každá si dlouho předtím leštila a cídila paprsky a rozprostírala svou záři, aby právě ona byla tou, které si každý všimne, jako té nejkrásnější na celé štědrovečerní obloze…
Jenom v koutu nočního nebe, u obzoru, se krčila trochu zašlá, omšelá a oprýskaná hvězda, která ať by leštila, jak by leštila, tak by to nebylo nic platné, značná část jejího třpytu se kamsi vytratila….Nikdo si jí nevšímal, až Měsíc – ten který už viděl hodně dobrého i zlého na Zemi, se po chvíli začal mezi zářícími hvězdami na obloze rozhlížet…dohlédl až k obzoru a tam našel, co hledal. Uchopil sývm paprskem onu oprýskanou hvězdu a dosadil ji na samý střed oblohy…ostatní hvězdy chvilku koukaly a potom zvolna začaly reptat, cože se to děje, že „taková“ se dostala na tak čestné místo, a čímpak si to zasloužila… Měsíc je okřikl a pobídl zašlou hvězdu, aby jim vypověděla svůj příběh:Ano, ona byla tou, která dávno předávno zasvítila nad stájí v Betlémě v tu noc, kdy se narodil Ježíšek. Ona dala celému světu znamení, ona potom svítila na všechny ty lidi, kteří se přišli na Ježíška podívat a přinesli mu dárky – na bohaté i chudé, urozené i neurozené, muže i ženy, děti i starce…bylo to tak krásné, že i ona chtěla být součástí toho všeho a dát Ježíškovi nějaký dárek na památku – ovšem co chtít od hvězdy? Setřela ze sebe tedy trochu svého hvězdného třpytu a nasypala jej novorozenému Ježíškovi do očí, aby viděl na světě jenom to dobré…
Uplynul rok, přišlo vánoční období dlouhých zimních nocí a lidé stále častěji vzhlíželi zvečera k obloze, objeví-li se na ní ona zářící vězda, která byla minulý rok tak dobrým znamením – ovšem čas už nešel vrátit zpět a Ježíšek už byl na světě…takže aspoň obdarovala očka všech nově narozených děti trošičkou svého třpytu, aby se všichni lidé mohli těšit z částečky její záře po celý rok…tak plynul čas a betlémská hvězda poctivě rozdávala svou zář všem maličkým, a vůbec si nevšímala toho, že ona sama takto už zdaleka není nejjasnější na celé obloze, že se jí samotné už toho třpytu moc nedostává…a za další spoustu let dopadla tak, že už se stydí vylézt na štědrovečerní oblohu…
Dokončila svůj příběh a smutně se odmlčela…smutně ne proto, že ona sama už není taková jako kdysi, ale proto, že neví, bude-li mít dost třpytu pro děti narozené v příštím roce. Hvězdy toto vyprávění velice dojalo a uvědomily si, že i ony by mohly něco ze své krásy obětovat a poslat po betlémské hvězdě na Zem do dětských očí, a tak by se na jejich hvědná světýlka lidé mohli dívat celé dny a noci, i když by je samotné na obloze překryly mraky…všechny tedy odlouply kousek své záře a setřely trochu svého třpytu a poslaly to všechno doprostřed oblohy hvězdě z Betléma…ta se najednou rozzářila do nevídané krásy, takže lidé, jsoucí zrovna na půlnoční, udiveně vzhlédli k obloze a začali se široce usmívat a ukazovat vzhůru, protože to považovali za štastné znamení…od té doby každý rok na Štědrý den dostává betlémská hvězda od všech hvězd a hvězdiček zářících na obloze kousek jejich světla a třpytu a po celý další rok, kdykoli se na Zemi narodí miminko, nasype mu trochu té hvězdné záře do očí, proto také všem novorozeňátkům i větším dětem září oči jako hvězdičky a vidí na světě jenom to dobré…jenom jak pak dospívají, sem tam trochu toho třpytu někde poztrácí, vysypou…kolik jim ho zůstane a jak potom vidí svět, to záleží jen na nich….
Napsal/a: Káča
