Byla jednou jedna holčička jménem Alenka a ta uměla krásně malovat. Měla mladšího bratra Tomáše, který ovšem neuměl tak krásně malovat jako ona. Vlastně ani nevěděl co má malovat. A jak by to mohl vědět, když neměl žádnou fantazii. A tak jenom obkresloval obrázky od Alenky. Ale jednou už toho měla Alenka dost, zavřela svůj náčrtník a křikla na Tomáše: „Už ti nikdy nic neukážu!“ Tomáš se rozplakal. A jak by ne, když neměl svou fantazii a přitom tak rád maloval. Plakal a plakal celý večer.
A té noci se stalo něco, co nikdo neočekával. Princezna, kterou Alenka nakreslila, vstala z papíru a řekla ostatním postavičkám: „Je mi líto Tomáše, proto navrhuji abychom přešli do jeho náčrtníku. Mohl by nás tak dále obkreslovat a Alenka by si jistojistě namalovala jiné obrázky.“ Ostatní postavičky souhlasily. A tak začalo velké stěhování. Každý bral co mohl.
A když se Alenka podívala ráno do svého náčrtníku nenašla tam nic. Zato Tomáš se smál. A když se Alenka podívala do jeho náčrtníku, smála se taky. Byly tam sice Alenčiny obrázky, to ano, ale obráceně. Například místo aby u stolu seděla a vyšívala princezna, seděla tam opička a vyšívala. A víte kde byla princezna? No přece v kleci. A od té doby nechala Alenka Tomáše raději obkreslovat své obrázky.