Kdysi dávno v zimě usnulo sluníčko tak tvrdě, že se na jaře zapomělo probudit. Všude bylo hodně sněhu a stále jenom mrzlo. Lidé a všechna zvířátka se divili, kde jaro zůstalo.Zásoby potravy již docházely, ale jaro ne a ne přijít. Jednoho dne se na zahrádce sněhem prodraly první květiny, takové malé, bílé jako sníh. Tehdy ještě neměly žádné jméno. Květiny se překvapeně rozhlížely všude kolem dokola a divily se, že je všude tolik sněhu a taková zima. Začaly se třást zimou, a že byly podobné zvonku, začaly jejich bílé zvonečky hlasitě zvonit. Jejich hlas byl tak pronikavý, že se dostal až ke sluníčku, které otevřelo oči a podívalo se dolů na zem.
Jaké bylo jeho zděšení, že zaspalo jaro. Honem se dalo do práce a začalo silně hřát. Sníh rychle roztál a konečně přišlo dlouho očekávané jaro. Všechna zvířátka se seběhla kolem bílých květů a děkovala jim za zahnání zimy. Od té doby jim začali všichni říkat sněženky, a rok co rok vyrůstají jako první z kytiček mezi zbytky sněhu a budí svým zvoněním sluníčko.