Byl březen. Ale venku to rozhodně nevypadalo, že by mělo přijít jaro.Všude ležel sníh. A všechno bylo zasněžené.
Někde hluboko v zemi čekala malinká cibulka na svůj čas. Už byla netrpělivá. Ze zimního spánku se dávno probudila a čekala až ji sluníčko zavolá, ale nic se nedělo.Jednoho rána ucítila takové malinké teplé zašimrání. A hned, že se musí podívat, co to bylo.
Cibulka začala sílit, jak byla zvědavá, sílila více a více. A když už neměla sílu na to, aby zjistila, co jí tak zašimralo, tak začala pučet. Rozdělila se na menší cibuličky a ty zase sílily a zvětšovaly se. U hlavičky jim vyrostl takový zelený stonek, který se prodíral hlínou výš a výš. Už cítil sluneční teplíčko a vláhu jara. Cibulky se předháněly, která bude na povrchu dříve, která první uvidí sluníčko a zjistí, co je zašimralo. Posílaly své stonky výš a výš a výš. A stonek sílil a pomaličku se prodíral vrstvou sněhu. A když se jím prodral, vykoukl bílou hlavičkou a uviděl žluté paprsky sluníčka a tající sníh, který dělal místo i ostatním stonkům, jež se s bílými hlavičkami kývaly ze strany na stranu a ještě se třásly zimou.
„Ach, tak to mě zašimralo jaro,“ povzdechla si cibulka a byla pyšná, že ona jako první vidí po zimě sluníčko, a že dokáže vykouzlit alespoň kousek teplíčka v srdíčkách.