V krásných horách, kde všude kolem byly bíle zasněžené lesy a na sjezdovkách, kde se lyžovalo, byla kupa sněhu, žili na odlehlém místě sněhuláci. Byla to taková sněhuláčí rodinka, měli kupu dětí a vesele si tam bydleli.
Byla to prostě taková veselá rodinka, která se nikdy nenudila.
A jednou jednoho sněhuláčka napadlo: „Zahrajeme si koulovačku.“
A tak ze studeného sněhu začali tvořit koule, které potom chtěli použít na svého nepřítele a shromažďovali je do úkrytu.
„Ale teď se musíme rozdělit na dva tábory,“ řekl sněhulák.
A aby to bylo spravedlivé, maminka tvořila jedno družstvo, u sebe měla čtyři děti, druhé družstvo pak vedl tatínek s dalšími čtyřmi dětmi.
A tak začala sněhuláčí koulovačka. Koule létaly sem a tam, narážely do sněhuláků, do jejich hlav, do hrnců, některé létaly i mimo, zasvištěly kolem uší a dopadly na zem.
Když se tatínek skláněl ke kouli, kterou si chtěl vzít, netušil, co omylem vzal. Jednomu svému dítku vzal sněhuláčí hlavičku, kterou si prostě spletl s koulí. Napřáhl se a hodil s ní.
„Tatínku, tatínku, cos to provedl? To byla moje hlavička,“ ozvalo se chudák dítko, kterému už zbyly jen dvě sněhové kouličky.
„Jejda, jsem to ale nešika,“ tloukl se do hlavy a rychle se kutálel pro kouli, kterou odhodil. Rychle ji zvedl a opatrně šel ke svému dítku, aby mohl zase nasadit sněhuláčí hlavu zpět na své místo. Oplácal ji opatrně sněhem, to aby dobře držela.
Ostatní sněhuláci se mohli smíchy potrhat, jaká to pro ně byla velká legrace. Tatínek dostal od maminky vyhubováno a tak pro dnešní den raději sněhuláčí koulovačku ukončili.
Napsal/a: dancingmary
