„A mami, proč má to slůňátko, na tom obrázku, tak hodně otevřené oči?“ „No, to máš tak. Hubert, tak se slůňátko jmenuje, neměl žádné starosti a stále se smál. Jenže pak jednoho dne se vše změnilo.“Bylo to na jaře, když začaly kvést kytičky na babiččině zahrádce. Hubert tam stále chodil a obdivoval, jaké kytičky vyrostly a o jaký veliký kus. Třeba tulipán v zadním rohu zahrádky. Hubert si ještě pamatoval, jak tu malou cibulku babička zasadila. Potom byl vidět malý zelený hrbolek v hlíně. Potom najednou už tu byla rostlinka určitě vysoká jako ten tvůj červený míč. A pak byl vysoký jako pejsek Punťa. A když už přestal tulipán růst, začal úplně na vrcholu sílit. A po krátké době se vyloupl, ze zelené ošklivé hrudky, krásný žlutočervený květ. Zpočátku byl takový nesmělý a stále byl zavřený, ale sluníčko ho jeden den vylákalo a to se Hubert nestačil divit té kráse. Byl nádherný. Ale když už si Hubert myslel, že si s ním bude hrát, protože už má květ a je dost veliký, tulipán najednou shodil ty nádherné okvětní lístky a stál jako voják v poli. Holý a obyčejně zelený. Hubert se ho ptal,proč to udělal, když byl tak krásně barevný. A on mu odpověděl. „Ty jsi malé šedé slůňátko. Sice nemáš krásně barevný šat, ale vyroste z tebe mohutný slon se silnýma nohama. Už teď chodíš s maminkou po okolí a koukáš, co je tady nového a zajímavého. No a já nemohu opustit tento záhon. Potřebuji svou cibulku a ta zase hlínu a aby jsme se, já a ostatní kytičky, měli na co koukat a poznávat, kveteme. Každá kytička jinak a jindy. Jakmile začne bujet poupě, všichni ostatní jsou velmi zvědaví, co to bude a jakou barvu bude mít. No a protože je nás mnoho, musíme květ brzy odhodit, aby mohla krásu ukázat další kytička a ta je potom ta nejkrásnější, jako já předtím. Ty nepotřebuješ pestré barvy, ale otevřené oči dokořán.“
A Hubert udělal to, co mu tulipán poradil – kouká se s očima dokořán, poznává nové věci a nestačí se divit. Tak i ty se koukej, abys dobře viděla a slyšela všechno kolem sebe.