Byl jeden obchod s hračkami, který byl zastrčený v malé uličce na konci vesnice. V tom obchodě byl starý prodavač, který všechny hračky znal jménem. Vždy, když přišel nějaký malý kluk či holčička, hluboce se zamyslel a potom ukázal hračku, která by se jim líbila. Jako smutný Milan, který smutnil, protože byl sám s rodiči. Milan si totiž přál bratříčka, kterého nemá. Přišel si koupit hračku, aby se rozveselil. Pán se zamyslel a povídá: „Chceš autíčko nebo něco do postýlky? Chceš, aby si s tebou hračka hrála nebo jen poslouchala? Má být veselá, smutná nebo hodně zvědavá?“ A po chvilce Milan odpověděl: „Chci, aby mě měla hračka ráda a vždycky na mě měla čas. Chci dobrého kamaráda, se kterým je legrace.“ A pán se opět zamyslel a potom vedl Milana přes celý obchod, až do nejzazšího rohu, kde na dřevěné židličce seděl malý hnědý medvídek, který měl tak trochu zamyšlený výraz. „Tak toto je Richard. Já mu říkám Ríšo,“ řekl prodavač. Ríša se jakoby podíval směrem, odkud pán promluvil a malinko se usmál. Potom zaostřil svůj korálkový pohled na Milana a mírně naklonil hlavičku na levou stranu. Pokýval s ní a podíval se na pána. „Tak to by šlo, Ríšovi se také líbíš,“ pronesl prodavač. Milan si tedy Ríšu odnesl domů. Doma mu udělal jeho koutek, kde měl židličku a stůl. Ale hrací místo měli společné. Ríša se probouzel s Milanem, když vstával do školky. Po návratu ze školky si hráli s autíčkama, no a večer Ríša poslouchal, co Milan nového zažil. Od té doby byl Milan veselý a za to měli maminka i tatínek Ríšu velmi rádi.