Bylo, nebylo,
slunce svítilo,
voněly kytičky,
bzučely včeličky…
A v našem rybníce děti se čvachtají,
a že jsou prázdniny, starosti nemají.
Větříček zafoukal, opadal stromeček,
jablíčka posbíral pichlavý ježeček.
Dělá si zásoby, chystá se na zimu,
obloha půjčí mu sněhovou peřinu.
A tak si v doupěti, ježečku, oddychuj,
na křídlech sněhových ve spánku tiše pluj.
Zaspal jsi, ježečku, na malou chvilinku,
a už Ti ukradli sněhovou peřinku.
Nezlob se na kluky, na malé holčičky,
mrzne jim nosíček, zebou je ručičky,
ze sněhu koulejí bříška a hlavičky,
z proutků pak upletou parádní metličky.
A pod kopulí šedých mraků
stojí řada sněhuláků.
Na hlavě sedí jim plechová čepička,
nosíček nahradí červená mrkvička,
očička rozsvítí duhové korálky,
v ruce je metlička namísto polárky.
Zavolá ježeček: „Co tady tropíte,
proč taky, pánové, přes zimu nespíte?“
Chechtá se sněhulák: „Co je to za nápad,
my léto neznáme, to budem, ježku, spát.
Tak klidně zalehni, my dobře hlídáme,
jinačí starosti do jara nemáme.
Až slunce zasvítí vylezeš zase ven
a bílý sněhulák bude už jenom sen.“
Schoulil se ježeček v teploučkém pelíšku,
chvíli spal na zádech, pak zase na bříšku.
Sněhuláci nezaspali, dobrá každá chvilička,
na stráži tu hrdě stáli, sníh jim padal na líčka.
Na jaře,když ježek vylez, ještě trochu ospalý,
nenašel už sněhuláky, na sluníčku roztáli,
zbyly jenom kastrůlečky, mrkvička a korálky.
Sněhuláčci – kapky vody – v řece plují do dálky.