Zaznamenaný autentický rozhovor v těle jednoho blíže neurčeného nemocného Brňáka.
Potkaly se dvě bílé krvinky, maminka s dcerou.„Mamí!“ …ticho, jen šumění krve … „Ma – mí!“
„No, copak je?“
„Já bych něco strašně moc chtěla! Ale nejdřív mi slib, že neřekneš né,“ žadonila mladší bílá krvinka.
„Bože, dítě! Vždyť víš, že to ti slíbit nemohu! Tělo je teď nemocné, máme tolik práce a ještě ty mi přidávej starosti. To jsem se tedy dočkala! Moje vlastní krevní skupina!“
„Maminko, chtěla bych jen do kina, dávají ten úúúžasný horor Sama mezi dvěma stěnami krevní konzervy! Všechny kamarádky ho už viděly, jen já ještě né!“
„Dítě moje, ten film je prý pěkný krvák, co by tomu řekla babička, kdyby se to dozvěděla?“
„Ale maminko, ten film získal na festivalu v krční žíle hlavní cenu! Vyhrál dvě Zlaté injekční stříkačky! Za režii a vedlejší roli! A babička se o tom nemusí vůbec dozvědět, vrátí se přeci ze služební cesty ze srdce až ráno… Taky už nejsem žádná malá holka, bylo mi už padesát dnů…“
„Až ti bude stodvacet, tak si můžeš dělat, co budeš chtít, ale zatím musíš poslouchat,“ zlobila se maminka – krvinka a rozčílením ještě více zbělela. „Podívej se na červené krvinky, jak si hezky vážou kyslík a vůbec nezlobí! Co by tomu řekl tatínek, ještěže se při transfúzi dostal do jiného těla, aspoň neví, jaké mám s Tebou trápení. A navíc! Znáš přeci pravidla! V případě nemoci nesmí žádná bílá krvinka zahálet! Je to velká zodpovědnost, bez nás se tělo zkrátka neuzdraví!“
Mladší bílá krvinka začala nabírat a už už to vypadalo, že se rozpláče.
„No, dobře,“ povídá maminka – krvinka. „Jestli teplota do večera klesne pod 38, můžeš jít.“ Dcerka – krvinka už na nic nečekala a zmizela někde v krevním řečišti. „A dávej na sebe pozor, ať se ti nic nestane. Ať do tebe nenarazí nějaká krevní destička!“ …ale to už jen z dálky slyšela malá bílá krvinka svou starostlivou maminku.
Napsal/a: jaholka
