Byl – nebyl jeden les. A jak takový les vypadá? Plno stromů, mohutných i maličkých, a žije tu plno zvířátek. Pod třemi borovicemi bydlí rodinka pana srnce – maminka srna a koloušek Bořek, u jedlí mají pelíšek mrňavá selátka s maminkou i tatínkem Karlem, který je pečlivě hlídá a nikoho k nim nepouští. V celém lese je plno takových pelíšků, doupat a nor. Ale v nejkrásnějším koutě lesa, blízko šípkového keře na palouku, kde je nádherná zelená tráva má pelíšek zaječí rodinka.
Bydlí tu zaječí maminka Aninka, ušatý tatínek Matěj a jejich zaječí dvojčata Šimon a Adélka. Maminka i tatínek na ně dávají velký pozor, protože uhlídat takové dva zlobily dá velkou práci a starost. Ale Šimon a Adélka často maminku neposlouchají a její poučování jim dlouhými oušky jen prolítne. Jednou maminka potřebovala nutně donést cosi mamince od srnců a nakazovala Adélce a Šimonovi: „Jdu k paní srně, musím jí donést nový košík na trávu. Tatínek není doma, tak tu hezky počkejte a hrajte si. Ven nechoďte, dneska tu chodí lovci a mohlo by se vám něco stát. Slibujete mi, že budete doma? Přinesu vám nějakou dobrůtku.“ Šimon a Adélka kývali hlavičkami, že budou hodní a nikam nepůjdou.Maminka odešla. Zajíčci si chvíli hráli, ale za chvíli je hračky omrzely a začali koukat z oken, Šimon vykukoval ze dveří a začal lákat Adélku před pelíšek. Adélka říkala, že maminka jim zakázala chodit ven, ale kdepak Šimon – hupky, dupky a byl venku. Tam bylo věcí k vidění. Šípkový keř se červenal šípky, travička se vlnila ve větru a byla tak měkká. Tam se koulely kotrmelce! Zajíček byl zaujat hrou, že si ani nevšiml, že se při skotačení dostal do části lesa, kterou nezná.
Tady už nebyl šípkový keř, ani travička, ani tu nehřálo sluníčko. Zajíčkovi nad hlavou hučely vysoké stromy a přes jejich koruny nepronikl ani paprsek sluníčka. Zajíček se začal ustrašeně rozhlížet okolo a za chvíli uplakaným hláskem volal maminku. Ta se mezitím vrátila domů, kde našla uplakanou zaječí holčičku. Adélka se mamince s pláčem svěřovala, že Šimon skotačil před pelíškem, ale teď nikde není. Maminka se moc lekla a začala tedy zajíčka hledat. Hledal i tatínek, který se vrátil domů. Přiběhl i pan srnec, od jedlí s velkým funěním přišel pan Karel a s ním i pan ježek, tetka liška a přilétla celá rodinka vran a všichni se radili jak rychle najít zajíčka, vždyť za chvíli bude noc a to na takového malého neposluchu v lese číhá spousta nebezpečí.
Mezitím zajíček ustrašeně pobíhal mezi stromy, slyšel podivné kroky, hlasy lidí, okolo něj proběhl divoký králík s celou rodinou, nad hlavičkou mu prolétla ukřičená sojka. Náhle zajíček uslyšel velkou ránu a zadní nožička ho rozbolela, nevěděl co se děje. Schoulil se pod kmen velikého stromu a tiše plakal, po chvíli uslyšel veliké funění s dupání. Zajíček strachy ani nedýchal, šramot se blížil a k jeho úkrytu se blížil veliký stín. Zajíček zavřel oči, ale najednou uslyšel nad sebou radostné volání: „Honem, rychle, tady je.“ Byl to strýček Karel, který s ostatními zvířátky hledal zajíčka. Přiběhl tatínek zajíc, strýček srnec i teta liška. Všichni byli rádi, že zajíčka našli. Ten z radosti zapomněl i na poraněnou nožičku, kterou mu postřelil lovec. Tatínek ho odnesl domů, maminka nožičku ošetřila.
Když se zajíček druhý den probudil, maminka i tatínek mu pořádně domluvili, že poslouchat se musí a jak by byl tatínek, maminka, Adélka a všichni strýčkové a tety z lesa smutní kdyby ho lovec zastřelil. A zajíček, ten slíbil, že bude opravdu poslouchat a nebude utíkat z domova
Napsal/a: ywetta2465
