Kdysi dávno, v malém starém domku, bydleli babička a dědeček. Děti neměli, tak se babička rozhodla, že upeče perníkového človíčka. Jak řekla, tak udělala.
Za chvíli z trouby vyskočil panáček. Dostal jméno Perníček. Babička s dědečkem měli velikou radost. Měli ho strašně rádi, dědeček mu každý den vyprávěl pohádky, chodili s ním na procházky a dávali na něj pořád pozor, báli se, aby ho nesnědl pejsek nebo kočička na dvorku. Ale Perníčkovi se za chvíli nelíbilo, že nemůže nikam sám. Počkal si, až babička s dědou usnou, vyskočil oknem a šel se projít. Tak se mu to líbilo, když mohl jít sám. Chtěl spočítat hvězdičky, ale najednou uviděl kočku, jak na něj cení zuby a olizuje se. Napadlo ho, že kdyby utíkal, stejně ho kočka chytí. Vzpoměl si na dědečkovy pohádky. Začal vyprávět jednu pohádku za druhou. To za chvilku kočka nevydržela, lehla si a usnula. Perníček toho využil a honem utíkal zpátky do domečku. Potom už vždycky poslušně chodil na procházku jenom s babičkou a dědečkem.Napsal/a: zebra
