V dětském, útulném, malém pokojíčku visely staré, ale krásné pendlovky. Staré byly víc než několik staletí, tůze velmi si o sobě myslely. To, že by měly promluvit s nějakou židlí nebo skříní, to je ani nenapadlo, natož se kamarádit.
Ostatní nábytek to velmi mrzelo, až jednou povídá okno: „Vidím kolem střechy obcházet malého broučka, což takhle ho pustit dovnitř?“ A a tak se stalo. Nebyl to brouček, ale červík, který rychle vklouznul dovnitř a přemýšlel do čeho se zakousnout. A tu si všiml těch krásných hodin, hned se k nim rozběhl a těšil se, jak se nerušeně zavrtá. „Opovaž se!“ vykřikly hodiny. „Jsem tady nejvzácnější kousek.“ Červík se rozhlédl okolo, ale nic lákavějšího neviděl. Ono se musí ale přiznat, že i ostatní měli v sobě malou dušičku.
Nejvíc ho zaujal ciferník, ale hodiny se nedaly. „Visely jsme u samotného krále,“ snažily se hodiny červotoče postrašit. „Co mi je po nějakém starém králi?“ odfrknul si s plnou pusou červík a vrtal,a vrtal……