V jednom domečku bydlela malá holčička. Jmenovala se Janička. V domečku bydlela s maminkou a tatínkem. Měla je moc ráda a oni ji. Janička se moc snažila, aby byla hodná, ale někdy…někdy přeci jen…nu, musím to napsat..někdy přeci jen zlobila… Nebylo to žádné velké zlobení. Zkrátka tak akorát, stejně jako zlobí ostatní děti. Jenže. Když zlobila Janička, zlobila se na ni potom její maminka. To Janičku moc mrzelo.
A tak tomu bylo i dnes. Venku pršelo, Janička nemohla jít ven, mračila se na celý svět…a mamince odmlouvala. A protože Janička zlobila, zlobila se i maminka na Janičku… Maminka poslala Janičku uklidit si svůj pokojíček. V pokojíčku si pak Janička stěžovala svému psíkovi: „To je tak nespravedlivé! Venku je tak ošklivo a já musím být doma. A ještě k tomu musím uklízet v pokojíčku.“ Pejsek, který dosud jen spal, otevřel oči a zvědavě se zeptal: “Proč by to mělo být nespravedlivé?“ Janička už skoro natahovala moldánky, ale začala vysvětlovat: “Zlobila jsem a tak musím uklízet v pokojíčku. Kdyby mě maminka měla aspoň trošku ráda, pomohla by mi.“ Pejsek překvapeně zamrkala očima: „Ale Janičko! Maminka přeci celý den pracovala, aby Ti koupila ty krásné šatičky, co si přeješ. Spěchala z práce za Tebou domů, abys tu nebyla sama. Teď na Tebe také myslí a chystá Ti něco dobrého k večeři.“ Janička opatrně přiznávala: „No, je to tak…ale stejně. Kdyby mě měla jen trošku raději, pomohla by mi.“ A už si zase dupla nožičkou.
Janička se s pejskem schoulila do klubíčka a dál si mu šeptem stěžovala: „Představ si…představ si..až budu veliká. Budu moci dělat cokoliv mě napadne, nikoho nebudu muset poslouchat, já se tak těším…“ Pejsek povídá: „Janičko, povídej. Představuj si dál.“ „Budu bydlet v krásném domě. Dům bude veliký a se zahradou. A budu mít malou holčičku…Né! Budu mít dvě malé holčičky. To aby si měly pořád s kým hrát. Ráno je vždy probudím, nachystám snídani, svačinu, vyprovodím do školy..jako moje maminka…budu se starat o dům… jako moje maminka. Celý den se na ně budu těšit a pospíchat za nimi z práce. Budeme si spolu povídat a hrát a ony mi pomůžou s večeří jako já pomáhám mamince. Budu mít s nimi tolik práce, ale ony mi jistě budou pomáhat. Budu je mít moc ráda…jako moje maminka mě!“
K Janičce do pokojíčku vklouzla její maminka: “Janičko, já ti trošku pomůžu uklízet a pak si půjdeme hrát, chceš?“ Janička horlivě přikyvovala. „Víš, Janičko, když jsem byla malá, tak jako Ty, tak jsem také zlobila. Někdy. A občas na to trošku zapomenu. Zkusíme nezlobit obě, ano?“ Janička přikyvovala a slibovala si, že teď už tedy opravdu zkusí být hodná.
„Táák! A nejzlobivější budu zase já. Ach jo!“ pomyslelo si štěňátko.
Napsal/a: jaholka
