Jednoho dne napadla spousta sněhu. Vašík, Pepík a Jindra si vzali saně a šli na nedaleký kopec. „Co kdybychom si postavili sněhuláka?“ navrhl Pepík. A tak se kluci pustili do díla. Sněhulák se jim opravdu povedl. Jindra doběhl domů pro mrkev a uhlí, a sněhuláka pěkně ozdobili. Pak šli sáňkovat a na sněhuláka uplně zapomněli. Jenže sněhulák je celou dobu pozoroval, a začal jim trochu závidět. „Já bych se tak rád aspoň jednou svezl,“ pomyslel si. Kluci mezitím sáňkovali ostošest, a protože už jim začínala být zima, rozhodli se, že půjdou domů. A jak si tak povídali a smáli se, vůbec si nevšimli, že si tam Vašík zapomněl saně. Sněhulák si toho ale všimnul hned. Počkal, až kluci odešli a hned sednul na saně a frčel z kopce dolů, jak nějaký závodník. Jezdil pořád dokola, až si všimnul, že někdo jde. Vrátil se hned na své místo a uviděl Vašíka, jak se vrací pro své saně.
Od té doby, když nějaký kluk nebo holka zapomněli saně, sněhulák jim je vždycky pohlídal a nezapomněl se přitom taky trochu svést.