Bylo těsně před Vánocemi a děti se dívaly z okna, jestli nasněží, aby se mohly jít koulovat.
Dočkaly se, a když už byla peřina skoro po kolena, vyběhly ven a začaly ve sněhu skotačit.
„Ty jo, postavíme Sněhuláka!“ vykřikl Pepík. A Mařence se nápad velice líbil.
A tak se do toho vrhla.
Začali maličkou koulí a tu váleli a váleli, až byla úplně obrovská.
Upevnili ji k zemi, pěkně připlácali a pak ještě vytvořili koule dvě, větší a menší.
Pěkně je postavili na sebe a ještě ručičky, a je to!
Od maminky si vypůjčili mrkev na nos a uhlíky ze sklepa na knoflíky a na oči.
A už byl Sněhulák na světě! Ještě do ruky koště.
A ten je teda krásný!!!!!
„Jé, děkuji!“ ozvalo se. Děti se lekly.
Mařenka vykřikla: „On mluví, to není možné!“
Ale možné to bylo, Sněhulák byl opravdu živý.
Děti za ním každý den chodily a užívaly si sněhu a časem mu postavily i družku Sněhulačku.
A když nastal Štědrý den, dívaly se na ně z okna a po večeři jim potajmu donesly malé dárečky, co jim nechal Ježíšek pod stromečkem.
Pro Sněhulačku vařechu a pro Sněhuláka lopatku.
Na první svátek vánoční jim děti ještě opožděně pod stromeček postavily malého sněhuláčka.
Užívaly si s nimi zimu a každý den si u nich hrály.
Až nastalo jaro… Děti byly smutné. Sníh tál a tál a rodina sněhulákova hubla a hubla.
„To se nedá nic dělat!“ řekl Sněhulák.
„Však příští zimu se uvidíme znovu, jestli si nás postavíte.“
„Jasně že postavíme!“ vykřikly děti.
A na zimu už se moc těší, až se opět se sněhulákovou rodinou shledají.