Venku přestalo jednoho dne svítit sluníčko, už nehřálo a neopalovalo tak, jako v létě, šlo spát, na obloze ho vystřídal mráček a s ním přišel podzim. Ze stromů začalo opadávat barevné listí a pak nastala zima.Děti se musely tepleji oblékat, aby jim nebylo chladno. A jednoho dne se místo deště spustil z oblohy sníh, padaly bílé vločky, které se sypaly a dopadaly na dětské tvářičky a studěly. A děti mezi těmi vločkami pobíhaly a smály se, těšily se, až napadne hodně sněhu, aby se mohly koulovat, sáňkovat, bobovat a stavět sněhuláky.
A když se konečně toho dne dočkaly, vyběhly rychle do té haldy sněhu a spokojeně si v ní hrály.
„Postavíme si sněhuláka,“ navrhly děti a tak válely jednu kouli za druhou.
Holčička se rozhodla, že si postaví svého vlastního, malého. A tak ho nazdobila, udělala mu očička z uhlí, nosík z mrkve a z domu mu přinesla na hlavu kastrol a do ruky zasadila koště. Radovala se, jak krásného má sněhuláka.
Přišel večer a holčička musela jít spát. Rozloučila se se sněhuláčkem a zalehla do postýlky. Nemohla se dočkat rána, kdy zase spatří krásně bílého sněhuláka. Vyběhla ven a zůstala stát s otevřenou pusou.
„Sněhuláčku, co ti je?“ Viděla, jak se sněhuláčkovi kutálí po kouličkách slzy a dopadají na zem, kde pod ním vznikala velká kaluž.
„Počkej, vezmu si tě domů, bude líp,“ řekla holčička a netušila, že tím způsobí sněhuláčkovi ještě větší zlo.
Odnesla sněhuláčka domů do kuchyně, kde ho postavila na podlahu, ale tady sněhuláček tál ještě víc. A tak holčička otevřela lednici a zkusila ho dát do lednice, ale bylo už příliš pozdě. Sněhuláčkovi bylo prostě v domě teplo a tak holčičce celý roztál. Zbyla po něm jen loužička. Holčička plakala, až jí maminka vysvětlila, že sněhuláčka domů brát neměla, že musí být venku, kde je zima, že doma v teple roztaje.
A tak holčička musela počkat, až venku znovu napadne bílý sníh, aby si mohla postavit nového sněhuláčka.