Hodně vysoko v mracích, až tam, kam žádný člověk sám nikdy nedohlédne, kde se vzal, tu se vzal, vzduchem poletoval větřík.A nebyl to větřík ledajaký, byl ještě docela mladý, mladičký. Ze všeho nejraději si hrál a skotačil v oblacích, proháněl mraky po obloze a zlobil sluníčko, které pro samý mrak ani pořádně nevidělo na zem.
A jak si tak bezstarostně poletoval vzduchem, dostal se až vysoko nad mraky, kde se potkal s vodní párou. Chudinka, byla celá vyjukaná. Ještě ráno byla rosou na louce, ale pak vysvitlo sluníčko, rosu vysušilo a ta se proměnila v páru a stoupala až vysoko do mraků. Větřík se s vodní párou brzy skamarádil. Společně dováděli a honili se, ani si nevšimli, jak moc se ochladilo. Když se na chvíli zastavili, aby si odpočali, vodní pára se celá chvěla zimou. Větřík udiveně koukal, co se to s jeho novou kamarádkou děje. Jak se to jenom proměnila! Vůbec ji nepoznával. Je najednou tak oslnivě krásná, elegantní a přitom drobounká a něžná. Větřík celý ohromený koukal, jak se vodní pára proměnila ve sněhovou vločku.
Vločka byla také vyjukaná ze své krásy, ale sama sobě se líbila a vesele poletovala vzduchem. Ale pak se polekala! Viděla, že se blíží k zemi! Co si samotinká na zemi počne? Je úplně sama a je navíc tak malinká, tak křehoučká. Ale tu najednou zjistila, že vůbec není sama! Vzduchem poletovaly miliony vloček. Naše sněhová vločka se přestala bát a už se jen těšila a představovala si, jaké to asi bude až dopadne na zem, děti budou výskat radostí a postaví z ní sněhuláka. Nebo spadne na nos malému kloučkovi, co na sněhu sáňkuje. Vločka se na jeho nosíku promění v kapku vody, kapka vody zase ve vodní páru, která vystoupá vysoko do mraků…