Byla jedna holčička, Andulka jí říkali. Holčička to byla hezká a hodná, ale jednu chybu přece jen měla – nechtěla se mýt.
Maminka jí říkala: „Andulko, musíš se mýt, jinak budeš špinavá, nikdo si s tebou nebude chtít hrát, děti se ti budou smát!“
Potkala Adélku s Toníkem, chtěla si s nimi hrát, ale oni jí mezi sebe nevzali. „Přeci si nebudeme hrát s takovou šmudlou ušmudlanou!“
Andulce to bylo líto a zároveň byla navztekaná na celý svět. Vtom zahlédla kaluž. „Tak když jsem teda šmudla, tak pořádná!“ Natruc si do louže lehla a celá se v ní namočila.
Najednou se začalo stmívat a Andulka šla domů.
Jenže… Maminka otevřela dveře a viděla cosi černého a mokrého. Řekla: „Co jsi zač? Neznám tě.“
„To jsem já, Andulka.“
Maminka chtěla Andulku trochu potrápit a řekla: „Ale Andulka měla krásné šaty a ve vlasech červenou mašli. Ty jsi spíš vodník než holčička.“ A zavřela dveře.
Andulka šla ven a plakala. „Co teď budu dělat? Bude brzy tma!“
Tu zahlédla rybník, a vtom jí to napadlo! Skočila do něj a celá se pořádně umyla a pak utíkala domů.
Maminka otevřela dveře a povídá: „Tak tohle je moje Andulinka.“ A vzala holčičku do náručí.
Od té doby se Andulka každý den myje a už si našla spoustu kamarádů.
Napsal/a: Sepy
