Tak zase jednou nastal večer. Čas, kdy se děti navečeří, umyjí se, vyčistí si zoubky, podívají se na večerníčkovou pohádku a potom je dají maminky a tátové do postýlky, popřejí dobrou noc, děti usnou a zdají se jim moc krásné sny…
Ovšem ne tak u chlapečka jménem Honzík. Honzík se sice vždycky hezky navečeřel, umyl, vyčistil si zoubky, ale to spaní, ach to spaní…jakmile jej nechali máma s tátou v postýlce, okamžitě začal plakat a křičet, že on spát nebude, nechce, on si chce hrát s svými hračkami, povídat si s mámou a tátou a běhat za míčem s jinými kluky a dovádět venku se svým pejskem …a takhle to šlo pořád dokola, nepomohly domluvy rodičů, nepomohly pohádky a písničky před spaním, nepomáhalo nic. Až jednou, když Honzík zase v postýlce večer takhle vyváděl, najednou si všimnul, že na polštáři sedí malinký mužíček s modrým batůžkem na zádech a smutnýma očkama po něm kouká. „Co jsi zač?“ podivil se Honzík. „Já jsem skřítek Hajásek a už dlouho tě tu poslouhám, jak nechceš spát…v tom batůžku mám pro tebe připravenou dnešní porci krásných snů, ale jak vidím, ty o ně asi nestojíš…“ „No to teda nestojím! Já spát zkrátka nechci a nebudu! A tebe tady tím pádem k ničemu nepotřebuju!“ Skřítek smutně odpověděl: „Dobrá, od dnešní noci už za tebou nebudu chodit, nebudu tě uspávat, nebudu ti nosit krásné sny, zkrátka, když tak moc nechceš, tak si tedy nespi!“…a rozplynul se jako pára nad hrncem…A nastala noc – hluboká a tmavá. Všichni spali – máma s tátou v ložnici, pejsek ve svém pelechu, celá ulice byla tmavá a tichá, jen pouliční lampy sem tam blikly…Honzík vylezl z postýlky a začal si hrát s hračkami, chodit po bytě, stavět z kostek hrad, ale nějak ho to netěšilo – neměl si s kým popovídat, ukázat své stavařské dílo, neměl s kým jít ven kopat do míče, protože nikde nikdo nebyl, všichni spali. Navíc začal být hodně, hodně unavený a ospalý…lehnul si sám do postýlky, ale spánek ne a ne přijít – Hajásek asi opravdu odešel…tak se převaloval, zíval a nudil po celou noc – nikdy by neřekl, že je noc tak dlouhá, když je sám, nemá co dělat a usnout nemůže, protože Hajásek je pryč…až začalo konečně svítat.
Začali zpívat ptáci, jezdit první tramvaje, do práce se vydali první lidé… Máma s tátou i pejsek se probudili odpočatí a v dobré náladě, Honzík však ten den nestál vůbec za nic – byl přepadlý, ospalý, pod očima měl kruhy jako mlýnská kola, snídaně mu nechutnala, ve školce jen tak posedával, nebyla s ním žádná zábava, no jasně – vždyť celou noc nespal, ale tak to přece chtěl…odpoledne ani nešel hrát fotbal s kamarády, na procházku s pejskem musel jít táta bez něj. Navečer, když se po večeři umyl a vyčistil si zoubky, sám dobrovolně šel do postýlky a když dal dobrou noc rodičům a v pokoji zavládla tma a ticho, tak si Honzík přitáhnul peřinu až od bradu a tichounce zašeptal: „Hajásku, já už nechci být celou noc vzhůru, vždyť v noci všichni spí a nic se neděje, já tu nechci být sám! A zítra bych chtěl být vyspaný do růžova jako jiné děti, abych nebyl unavený a mohl si s nimi hrát…vrať se prosím!“ A jak tak leží, tak najednou cítí, jak mu dvě malé ruce zavírají víčka a on se propadá do osvěžujícího, hlubokého spánku….to, jak Hajásek vytahuje z batůžku první z hromádky krásných snů, to už ale vidět nemohl – spal jako dudek.
Napsal/a: Káča
