Bylo-nebylo, za sedmero vršky a sedmero potůčky, leželo malé království. Vládl tam král Jan s královnou Annou, kteří měli malou dcerku, princeznu Pavlínku.
Byl krásný letní den, zámecká zahrada kvetla a nádherně voněla, mezi květinami poletovali motýli a včelky, ptáčkové si prozpěvovali, a celý zámek se připravoval na oslavu Pavlinčiných 5. narozenin. V kuchyni se vařilo, peklo, kuchtičky zdobily třípatrový narozeninový dort, služtičky venku prostíraly slavnostní stůl… Zkrátka každý měl práce nad hlavu! A to se už pomalu začínali sjíždět hosté z blízkých i vzdálených království a všude pobíhali malí princové a princezny, kteří si hráli na honěnou a na schovávanou a pletli se všem pod nohy.
Když odzvonilo poledne, usadili se všichni k prostřenému stolu a začali jíst. Předkrm, polévka, hlavní jídlo… a na závěr úžasný třípatrový dort, na kterém hořelo 5 svíček. Pavlínka se nadechla a fúúúúú – sfoukla všech 5 svíček pěkně naráz.
Po dortu přišlo to, na co se Pavlínka těšila nejvíc – rozbalování dárečků. Dostala jich velikááánskou hromadu: mrkací panenku, barevný míč, plyšového medvěda, sponky do vlasů, červené botky, kočárek na panenku, bonbony a čokolády… a pak rozbalila jeden dárek – byl od chůvy Amálky – ve kterém byl žlutý kalíšek a v něm kartáček na zuby ve tvaru žirafky a pasta s jahodovou příchutí. Pavlínka se zarazila, chvíli přemýšlela a pak dárek zahodila.
Chůvu Amálku to zamrzelo a zeptala se: „Pavlínko, tobě se můj dárek nelíbí? Dlouho jsem ten kartáček vybírala, aby se ti líbil.“
„Nelíbí se mi! Takový obyčejný dárek!“ ušklíbla se Pavlínka.
„Ale Pavlínko, musíš si přece čistit zoubky, aby se ti nezkazily! A takovým krásným kartáčkem ti to půjde určitě mnohem líp, než nějakým obyčejným. Podívej, jak se ta žirafka krásně směje,“ povídá královna Anna.
„Já si ale čistit zoubky nebudu, stejně mi všechny vypadnou a narostou nové, tak proč bych si je měla čistit!“ odvětila trucovitě Pavlínka a rozbalila si bonboniéru s nugetkami a strčila jednu do pusinky, kouskla… a začala naříkat: „Maminko, maminko, au, to bolí!“ A běžela ke královně.
„A copak tě bolí, Pavlínko?“ zeptala se královna.
„Píchá mě v zoubku!“ plakala Pavlínka a sedla si mamince na klín.
„No vidíš, to asi zoubková víla slyšela, že si nechceš čistit zoubky a tahkle tě potrestala,“ řekla tajemně královna.
„Zoubková víla?“ podivila se Pavlínka a utřela si slzičky.
„Ano, zoubková víla. Je to hodná víla. Stará se dětem o zoubky, aby je nebolely. Ale pomáhá jen dětem, které si zoubky pěčlivě ráno i večer čistí.“
Pavlínka pozorně poslouchala, chvíli přemýšlela a pak povídá: „Maminko, tak já si ty zoubky čistit budu. Myslíš, že se na mě víla přestane zlobit a ten bolavý zoubek mi odčaruje?“
„Já myslím, Pavlínko, že když splníš, co jsi teď slíbila, tak určitě.“ Usmála se královna.
Pavlínka seskočila mamince z klína, poděkovala chůvě Amálce za dárek a dala jí velikááánskou pusu. A pak už si běžela hrát s ostatními princátky a princeznami, protože ten zoubek jí opravdu přestal bolet…
Napsal/a: Sepy
