V jedné dřevěné chaloupce, na dřevěné noze, žila jedna velice ošklivá ježibaba. Na nose měla bradavici jako hrom, vlasy rozcuchané, nos špičatý, oblečení otrhané, v chaloupce nepořádek, že by se jeden lekl.
Kuchtila tam, v tom svém doupěti různé čáry máry, až se z chaloupky kolikrát valil dým, který vylekal i zvířátka v nedalekém lese.
Jednoho dne na tu dřevěnou nohu kdosi zaťukal. Ježibaba otevřela a zírala na dvě malé děti.
„Co tu chcete?“ Spustila na ně ošklivě.
„Zabloudily jsme, nevíme, kudy domů a máme hrozný hlad,“ žadonily děti.
Tu se ježibabě začaly sbíhat sliny na jazyku a už si na ubohé děti brousila zoubky.
„Jen pojďte dál,“ zvala je a tak děti vylezly po žebříku nahoru do chaloupky.
Uvnitř bylo krásně teploučko a vonělo to tam, což tak často nebývá. Ježibaba zapálila v kamnech a uvařila dětem čaj. Jenže do něj dala různé bylinky, aby děti uspala a pak měla v plánu naložit je do pece. Sama si chystala šálek čaje, ale v té rychlosti to nějak popletla a nasypala si do čaje také bylinky na spaní.
A tak za chvíli už v chaloupce všichni oddechovali a spokojeně spali. Až čáry pominuly a kouzla přestala působit, pomalu začali všichni otevírat oči. Dětem v tu chvíli došlo, co je ježibaba zač a že to není žádná hodná babička, proto se na ni vrhly a začaly do ní bušit hlava nehlava. Věděly, že jim chtěla ublížit a to se jim nelíbilo.
A protože ježibaba před nimi chtěla prchnout, rychle se natáhla pro své létající koště, ale protože dveře nebyly úplně otevřené, zavadila o ně a koště se zlomilo.
„Sakra,“ zaklela. „A mám po létajícím koštěti, teď abych na stará kolena chodila pěšky.“
A protože děti jí chtěly oplatit její dobrotu, rychle sešplhala po schodech z chaloupky a utíkala lesem, po svých, daleko od nich. Chudák koště zůstalo ležet přelomené vejpůl v chaloupce.
A děti? Ty se vydaly směrem domů a zvířátka jim ukazovala cestu.