V jedné malé vesničce bydlela sněhuláččí rodinka, maminka Sněhulka, tatínek Sněhulák, holčička Vločka a kluk Snížek. Snížek vymýšlel různé nezbednosti, měl svou sestru rád, ale pořád jí popichoval a škádlil. Když maminka přinesla nějaké dobrůtky, spravedlivě děti podělila. Snížek si to všechno hned snědl a pak loudil na Vločce. Ta byla hodná a většinou se se Snížkem rozdělila. Jednou ráno maminka s tatínkem jeli do města a nechali Snížka a Vločku samotné doma. Dali jim kázání, co můžou a co nemůžou dělat, kam si můžou jít hrát a kam ne. Snížek slíbil, že se o všechno postará, ať se maminka nebojí. Snížek je přece už velký kluk a dá na všechno pozor. Hlavně rodiče upozorňovali, aby děti nechodily v žádném případě za kopec k řece. Jenže jen rodiče zašli za roh, Snížek vzal Vločku a honem, honem spěchal k řece. Už o ní slyšel hodně vyprávět, ale nikdy jí neviděl. Od malička tam měli zákaz. A teď měl příležitost se na ní podívat.
Už slyšeli, jak hučí, už jí z dálky viděli, ale pořád to bylo málo. Snížek si chtěl na ní šáhnout. A to neměl dělat. Jak se nahnul, voda ho strhla a unášela ho dál a dál. Snížek křičel o pomoc, ale nikdo blízko nebyl. Volal na Vločku, ať doběhne do vesnice a někoho přivede. Vločka chvíli stála a koukala, jak Snížek mizí v dálce. Utíkala a křičela, konečně jí uslyšeli maminka s tatínkem, když se vraceli z města. Tatínek hned pochopil co se stalo a bez váhání utíkal na druhou stranu, než byly děti. Maminka řekla Vločce, že je to v pořádku a že počkají doma. Uvařily hrnec limonády s pořádnými kostkami ledu, to sněhulákům pomáhá. A čekaly. Za chvíli přišli, oba. Snížek byl celý rozmáchaný. Maminka mu dala napít a vlezl do postele. Tatínek řekl, že si to s ním vyřídí ráno, ať se teď vyspí. Pak už se tolik nezlobil, byli všichni rádi,že to dobře dopadlo.