Byla jedna holčička a jmenovala se Eliška. Tahle Eliška měla moc hodnou maminku, která si s ní často hrála a chodila s ní na procházky. Jedno ráno, když se Eliška probudila a podívala se z okna, zjistila, že v noci napadl sníh. Hned běžela za maminkou a prosila, že chce jít ven, postavit si sněhuláka. Maminka souhlasila a po snídani šly ven. Eliška sáňkovala, koulovala se s maminkou, užívala si sněhu. A postavila si i sněhuláka. Do ruky mu dala větvičku a hledala něco dalšího, čím by ho ještě ozdobila, udělala hezčím. Hledala, běhala sem tam, až našla kousek ledu. Krásně se na sluníčku třpytil. Radostně vykřikla a hned si ho chtěla vzít. Maminka na ni ale zavolala, že to je střep, ten že zvedat nesmí, jinak se pořeže. Ale Elišce se ten blištivý kousek natolik líbil, že maminku neposlechla a zvedla ho. Jenže ouha, on to byl opravdu skleněný střep, a hodně ostrý! Eliška se řízla, z ruky jí tekla krev a hodně ji to bolelo. Hned šly s maminkou domů, kde ji maminka zraněnou ruku ošetřila. Příště už Eliška maminku poslouchala. A i když viděla kousek ledu, dávala si veliký pozor, protože i led může mít ostré okraje.