Byla jednou jedna bublina…Byla opravdu velmi, velmi krásná, veliká a průhledná tak, že přes ni člověk dohlédl přes celou zahradu. A přitom byla celá lesklá a duhová. Jak ta vám byla krásná! Zkrátka moc povedená bublina. Ale neobjevila se jen tak, zčistajasna. Né, né… Takové krásné bubliny umí vyfouknout spousta dětí, ale tahle bublina se povedla malému Toníkovi. Však byl také náležitě pyšný!
Ale pyšná byla i bublina. Jenže! Toník byl pyšný na to, jak je šikovný. A proč byla pyšná bublina, to vám vážně nepovím… Snad si myslela, když je tak krásná, duhová a lesklá, že je to jen a jen její zásluha. A jak byla tak hloupá a namyšlená, nepoletovala vzduchem pro radost dětí jako ostatní bubliny, ale stoupala přímo do oblak. A jak stoupala a stoupala, byla pyšná stále víc a víc…
Jenže na nebi, kde se vzal, tu se vzal, objevil se malý vrabčák. Nejdřív byl celý překvapený, tak krásnou a duhovou věc nikdy neviděl. Po chvilce ale sebral odvahu, a k té krásné bublině se přiblížil. Byl stále blíž a blíž a bublina, jak ji vrabčák obdivoval, byla stále pyšnější a pyšnější. Vrabčák byl už tak blízko, že se bubliny zvědavě dotkl zobáčkem… Ale? Co to? Kde je ta krásná bublina? Vrabčák nemohl přijít na to, kam se ta duhová věc poděla. Praskla! Nezbylo po ní vůbec nic a i ten náš vrabčák na ni brzy zapomněl…