Mezi dvěma kopci byla vesnička, jmenovala se Smíškov a za touhle vesničkou se rozlévá rybník, říkají mu Očko. Je kulatý, voda v něm je modrá
a často se na jeho hladině odráží sluníčko. Tenhle rybník mají ráda všechna zvířátka z lesa i okolních dvorečků. Brzy ráno sem chodí pít pan srnec s celou rodinkou, důležitě si tu vykračuje čáp a klape zobákem, až se to rozléhá po celém okolí. V noci je tu vidět kmotru lišku, i moudrá sova si tu nabere vodu do zobáku a pochvalně houká do noci: „Hů, hů, ta je dobrá…“ A ve větru tiše ševelí rákosí svojí písničku: „Šššššššš!“
až na břeh. A nad tímhle nádherným rybníkem bdí starý pan Vodník, jmenuje se
Zvoneček. To proto, že když se zasměje jeho hlas se odráží od hladiny a zní
jako zvonění tisíce stříbrných zvonků. Všichni ho tu mají moc rádi, spravedlivě soudí jejich hádky, učí mrňata plavat, dává pozor na větší nezbedy…..
A do tohoto
rybníka jednoho dne přivedla svoji novou rodinku i teta kačena Božena. Chtěla se pochlubit celým houfečkem čerstvě vylíhlých kačat. Všechna byla jak žluté pampelišky, jen vzadu se kolébá káče celé ukoptěné, ušmudlané. Všechna káčata poslušně naskákala do vody a předvádí jak umí plavat. Jen ten malý šmudla stojí na břehu a kouká na brášky a sestřičky. Vodník Zvoneček se na něj dívá a bafá ze své fajfky. A náhle mu říká: „A co ty mrně, neumíš plavat?“ Káče se po něm podívá a povídá: „Co bych neumělo, umím líp než ostatní, ale nechce se mi, bolí mě bříško.“
Vodník kroutil hlavou. Druhý, třetí a další dny teta Božena vodila káčátka na vodu, Všechna byla žluťoučká a ve vodě sílila. Jen ten ušmudlánek měl stále výmluvy,
jednoho dne zakopl a bolela ho nožička, druhý den byla voda studená, další den foukal vítr a další a další výmluvy nebraly konce. Maminka Božena už byla ze svého synka nešťastná a tak se šla poradit s Vodníkem. Ten se zamyslil a povídá: „No, teta, já už pár dní koukám na toho vašeho kluka, špinavý je už až hrůza! Myslím, že neumí plavat a stydí se to říct. Však na něj něco vymyslíme. Přijďte zítra.“ Kačena poděkovala a druhý den, když se po rybníce proháněly všechny děti, spěchala za Vodníkem.
Ten celou noc pletl z rákosí pro Šmudlu (tak mu ostatní říkali) malou lodičku, na dně měla dva otvory, akorát pro nožičky káčete. Vítal ji slovy: „Teta zavolejte toho vašeho strašpytla, však ho naučíme plavat!“ Šmudla se zaraženě přikolébal k Vodníkovi, ten mu povídal: „Hele Šmudlo, já vím, že plavání tě moc nebaví, nemá ani cenu do té vody chodit. Tak jsem ti vyrobil takovou lodičku, to je už pro opravdové hrdiny plavat si a řídit jí.“ Šmudla se nafoukl ještě víc a povídá:
„Jistě, to plavání je pro mrňata, ale zkusil bych to na mělčině aby mi ti ostatní nepřekáželi!“ Vodník Zvoneček se usmál pod vousy a zkoumavě se podíval na maminku kačenu. Ta na Šmudlu kulila oči. Šmudla se posadil do lodičky a zkoušel plout na mělčině. Vždyť ono je to to príma, voda teplá, lodička se kolébá, jde plout do kolečka, rovně a jak vlastně chce. A jak si tak plaval, dostal se doprostřed rybníka,
a ani si nevšiml, že stébla rákosu, ze kterých byla loďka upletená se rozpadávají a on plave sám a jde mu to.
Ostatní sourozenci připlavali a začali tleskat křidélky. A malý Šmudla, ten se s nimi za chvíli proháněl po hladině rybníka a ze břehu se usmíval Vodník Zvoneček a maminka mu připlavala dát velikou pusu a přede všemi ho pochválila za to, že překonal strach a že už je takový krásně žlutý jako ostatní káčata. Jen jméno Šmudla mu zůstalo, ale on se za něj nestyděl, vždyť na hlavičce mu vyrostla dvě hnědá pírka na památku toho, že bát se není hanba, jen je dobré se k tomu včas přiznat a ostatní ti určitě pomohou.
Napsal/a: ywetta2465
