To Vám byla děti jedna malá holčička, jmenovala se Maruška, která už měla jít do první třídy. Byla to moc tvrdohlavá holčička a tak se rozhodla, že prostě do školy nepůjde a zůstane ve školce.
Maminka ji mnohokrát říkala, že to nejde: „Maruško, vždyť ti bylo šest let, tak musíš nastoupit do školy, aby ses naučila číst, psát a počítat.“ Ale Marušku čtení ani počítání vůbec nezajímalo. „Nechci chodit do školy a něco se učit, to mě nebaví, chci chodit do školky a tam si hrát s dětmi.“ Maminka byla z toho nešťastná a nevěděla co má dělat. Jednou večer, když Maruška spala a maminka v posteli opět přemýšlela, jak jí domluvit, aby se do školy těšila, objevil se u Maruščiny postele malinký trpaslíček. „Vstávej, honem!!!“ Zakřičel na Marušku. Ta se lekla a když uviděla u postele malého trpaslíčka zeptala se: „Kde ses tu vzal a co tu vlastně děláš?“ Trpaslík jí povídá: „Už dlouho tě, Maruško, pozoruji, jak svoji maminku pořád trápíš tím, že nechceš jít do školy a tak jsem se rozhodl, že tvé mamince pomůžu!“ „Jejda, tak ty jsi přišel proto abys mě nutil do školy, tak to dobrou noc. Do školy nejdu, zbytečně se namáháš,“ řekla Maruška, otočila se na druhý bok a chtěla spát. „Tak to tedy ne!!!“ Zavolal trpaslíček, dotkl se Marušky kouzelnou hůlkou a najednou……byli oba v nějaké cizí zemi, kolem byla jen samá písmenka a číslice a Maruška nevěděla co se děje.„Kde to jsem, proč jsi mě sem vzal,“ ptala se polekaně. „Já chci domů!“ Najednou se k ní přiblížila nějaká písmenka a něco po ní chtěla, ale Maruška jim nerozuměla. „Trpaslíku, pomoz mi, co po mě všichni chtějí?“ Ale trpaslík nic, jen šel dál a vystrašená Maruška běžela za ním. Písmenka ale nepřestávala chodit za Maruškou, tak nějak se pořád divně tiskla k sobě, někdy se zpřeházela, přeběhla a odběhla….Maruška vůbec nevěděla co se děje. Znovu se ptala trpaslíka: „Tak mi pověz co po mě všichni chtějí, prosím.“ A trpaslík povídá: „Neboj se, Maruško, já ti nechci ublížit a oni také ne. Víš tohle jsou písmenka a číslice. Oni neumí mluvit, jen se vyjadřují pomocí slov. Proto jsou pořád tak naskládané u sebe. Podívej…“ a trpaslík ukázal na několik písmenek. „Tyhle písmenka ti říkají: „Zdravíme tě,“ tamhlety zase: „Jsme rádi, že jsi k nám do naší země přišla.“ A další zas: „Co ti můžeme nabídnout…,““ Maruška poslouchala trpaslíka a náramně se jí ulevilo: „Opravdu tohle říkají, a jak to můžeš vědět, vždyť já jim vůbec nerozumím.“ „Víš, Maruško, proto tu jsme, když budeš chodit do školy, tak tě tam paní učitelka naučí číst i psát a všechno co budeš v životě potřebovat. A až budeš umět číst, tak tě vezmu znovu do světa písmen a číslic a už určitě porozumíš všemu, co ti tu budou říkat. Jsou moc milí a rádi si s tebou popovídají, ale když neznáš jejich řeč, tak to bohužel nejde. Rozumíš mi?“ Maruška zapřemýšlela a pak povídá: „Tak dobře trpaslíčku, myslím, že jsi mě přemluvil, moc ráda budu chodit do školy, abych se naučila číst a mohla se vrátit sem a se všemi si popovídat. Slibuješ mi, že až to budu opravdu umět tak mě sem znovu vezmeš?“ „Tak to ti opravdu slibuji. A teď už se vrátíme domů, co říkáš,“ povídal trpaslíček. „Moc ráda, už se těším,“ odpověděla Maruška.
Ráno, když se Maruška probudila, nevěděla jestli se jí to jen nezdálo, ale u postýlky našla několik rozházených písmenek, tak běžela honem za maminkou do kuchyně. „Maminko, maminko, kdy už půjdu konečně do školy, musím se toho ještě tak moc naučit!“ Maminka nevěděla co se s Maruškou stalo, ale byla ráda, že už se do školy těší a tak se na to ani nevyptávala. „Maruško, již brzy, ještě si musíš nějaký ten den počkat a hned po prázdninách vyrazíš do školy.“ „To je fajn, už se nemůžu dočkat,“ odpověděla Maruška.
Napsal/a: geralda
