Byla jedna malá vesnička a v té vesničce bydlela, na samotném konci, v malé chaloupce, babička se svou vnučkou Adélkou. Ve vesnici nebyly žádné jiné děti, jen sousedka Markétka, kterou rodiče nepouštěli ven, protože se o ni velice báli.
Markétka si mohla hrát jen doma, tak se babička rozhodla, že Adélce pořídí dvě koťátka, aby se necítila tak samotná a aby s nimi mohla chodit na procházky. Pořídila jí je pod podmínkou, že se o ně bude starat, hrát si s nimi, krmit je a neustále se jim věnovat, aby koťátkům nebylo smutno a nezatoulala se někam k dětem, které by se o ně staraly lépe. Byly to dvě kočičky, tak je Adélka pojmenovala Micinka a Mazlinka.Adélka byla ze začátku velice nadšená, že má takové věrné zvířecí kamarády, ale postupem času začal její zájem o tyhle kočičí mazlíky opadat a stále častěji si chodívala hrát za sousedovic Markétkou. Hrály si na princezny a to Adélku velice bavilo, tak se občas stalo, že zapomněla dát koťátkům najíst a nebo napít.
Jednou, když se Adélka vrátila z návštěvy od Markétky, nemohla koťátka nikde najít. Prohledala celý domeček, zahrádku i chlívek, ve kterém bydlel vepřík Pašík, ale koťata nikde nebyla. Šla se tedy přiznat babičce, že péči o koťátka zanedbala a že se na ně celý den nešla ani podívat a hrála si raději s Markétkou. Plakala a slibovala babičce, že už to nikdy neudělá a říkala, že ji to moc mrzí, tak se babička rozhodla, že hned ráno, jakmile vyjde sluníčko, nachystá velkou svačinu a budou koťátka v lese hledat tak dlouho, dokud je nenajdou. Adélka ani nemohla usnout, jak se o koťátka bála. Pořád si představovala, co všechno by se jim mohlo přihodit, kdyby je v lese potkal třeba vlk, který se nebojí nikoho a ničeho. Určitě by je sežral! Babička a Adélka bloudily dlouhé hodiny po lese, ale po koťátkách jako by se zem slehla. Nikde nebyla.
Bylo asi poledne, když přišly k hájence, ve které bydlel hajný Pepík. Měly velkou žízeň. Vodu, kterou si vzaly z domu vypily už dávno, tak se rozhodly hajného poprosit, aby jim dal napít. Babička zaklepala na dveře a hned co hajný otevřel, vyběhla z nich dvě koťátka. „To je Micinka a Mazlinka“, vykřikla Adélka. „Pane hajný, vrátíte mi je?“ Zeptala se. Když mu slíbila, že se o ně bude starat o hodně lépe než do teď, rozhodl se hajný, že dá Adélce šanci o koťátka pečovat. Ale řekl jí, že pokud je ještě jednou najde v lese, samotná a hladová, že si je nechá.
Od té doby se Adélka o koťátka velice vzorně stará, každé ráno, odpoledne i večer jim nosí nějaké dobroty a postupem času se z malých koťátek stávají velice pěkné kočičky. A babička, ta nevěří vlastním očím, jaká se z Adélky stala zodpovědná a dobrá „kočičí máma“.
Napsal/a: Vlasticzka
