Na okraji jedné malé vesničky žil malý chlapec Josífek. Jeho rodiče pracovali celý den na poli, a proto si Josífek neměl s kým hrát. Jednou, když jeli rodiče s Josífkem do města, uviděli na nebi krásné draky! Jeden červený, druhý modrý a třetí zelený! Všichni se na vás z té výšky usmívali a jenom jim vlály ty jejich krásné ocasy, každý z nich měl na tom svém alespoň dvacet různobarevných mašlí!
„Mami, prosím, kup mi také takového draka! Když budete pracovat na poli, tak já ho budu pouštět a všechny nás rozveselí“ zaprosil Josífek. „Ale Josífku, víš jak jsou draci drazí… tolik penízků nemáme. Možná, když se podíváme na půdu, tak najdeme nějaké staré papíry a provázky a když pěkně poprosíš tatínka, určitě ti sežene nějaká dřívka na kostru draka.“ Odpověděla maminka. Josífek byl moc rád, raději si draka sám vyrobí, než aby museli dát své poslední peníze na nějakého nového. Už si ho dokonce představoval. Bude mít velké modré oči, na všechny se bude usmívat a na jeho ocase budou samé barevné mašličky! Jak se těší domů, až si ho vyrobí.Tatínek ještě nestačil pořádně zaparkovat auto do garáže a už byl Josífek na půdě a hledal staré papíry. Našel je v truhle po babičce, byly sice staré a trochu nažloutlé, ale to mu vůbec nevadilo. Spolu s maminkou draka vystříhli a vymalovali. Tatínek přinesl dřívka a udělal drakovi kostru, k dřívkům přivázali provázek, aby se dal drak pouštět. Josífek byl nadšený. Tak krásného draka jistě nikdo nikdy neviděl! Jenže drakovi něco chybělo, ale co? „Vždyť on nemá ocas!“ vykřikl Josífek a začal hledat mašličky na ocas. Navlékl je na provázek a přivázal k drakovi. Moc se těšil až ho zítra na poli vyzkouší. Ráno byl vzhůru dříve než maminka s tatínkem. Po snídani okamžitě šli na pole, foukal vítr, a proto Josífkovi nic nebránilo aby začal draka pouštět.
Ale co to? Drak vůbec nelétá, Josífek to zkouší, ale pořád nic. „Nech toho!“ najednou zaslechne, myslí si, že je to maminka, ale ta je s tatínkem na druhé straně pole. „Nechej mě!“ ozve se zase. „Slyšíš? Proč mě pořád pouštíš? Copak nevidíš, že nechci létat?“ najednou Josífek pozná kdo to mluví – mluví to ten drak! „A proč nechceš létat?“ „Protože se bojím, že mě vítr vezme a odnese někam pryč.“ Přizná se drak. „Ale vždyť já tě budu držet za provázek, neboj nepustím tě. Chci udělat mamince a tatínkovi radost, když uvidí, jak se na ně z nebe směješ, jistě se jim bude lépe pracovat.“ Poví drakovi Josífek. „Tak dobře. A opravdu mě nepustíš?“ujistí se ještě jednou drak. „Samozřejmě, že ne!“ A tak Josífek zkusí znovu draka pustit. Chvíli to vypadá, že nikam drak nepoletí, ale najednou ho vezme prudký vítr a už je na obloze. Létá si doprava, potom doleva, nahoru a dolů, jako na horské dráze. Přetáčí se a kroutí a za ním vlaje jeho krásný ocas. Maminka s tatínkem na něj koukají a práce jim jde hned lépe od ruky. Josífek si už draka zase zavolá dolů a zeptá se: „Tak jaké to bylo?“ „Úžasné! Prosím ještě,“žadoní drak. „Tak dobře, ale napřed ti musím vymyslet jméno, ať na tebe pořád nevolám draku. Budu ti říkat………….“
Napsal/a: anonymní
