O dešťové kapce

Rubrika: Příběhy pro děti

Narodila jsem se vysoko nad zemským povrchem, páni! Až se mi z toho zatočila hlava! Mé srdce se chvělo obavou, abych se dokázala udržet v té výšce a nespadla dolů. Když jsem se trochu uklidnila, rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila tisíce, ba možná milióny dalších kapek, které se kolem mě vznášely na neviditelném vzduchovém polštáři. A další a další se ještě rodily ze zrnek jemného prachu, které tvoří naše srdce a bez nichž bychom nikdy nemohly přijít na svět.
Podívala jsem se na svět pod sebou. Spatřila jsem v dálce mizící hory, jak nás odnášel vítr a uvědomila si, že ta výška, kterou jsem viděla při narození, nebyla vůbec tak hrozná. Zato teď jsem sotva rozeznávala obrysy jednotlivých polí pod sebou a tu a tam maličký domeček.


Několik hodin jsme, všechny sestry – kapky, putovaly oblohou a hrály si spolu na honěnou. Za tu dobu jsme několikanásobně zesílily a během jedné přestávky mezi hrou mi najednou došlo, že země už vůbec není tak hluboko, jako když jsem se narodila, ale vznášíme se jen tak vysoko, že dokonce rozeznám jednotlivé větvičky na stromech v lese. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zarazila mě šedivá tma, které jsem si dříve nevšimla. Pochopila jsem, že většina z nás už dospěla a nastal čas opustit oblačné výšiny. Jaké to asi bude, až se budu snášet k zemi, neroztříštím se o tvrdý povrch?

Mé obavy byly zbytečné. Ještě chvíli jsem se snažila udržet ve vzduchu, ale pak se kolem mě začaly jedna po druhé spouštět sestřičky a několik z nich do mě narazilo, až jsem se neudržela a začala klesat k zemi také. Pád netrval dlouho, za chvíli jsem ucítila náraz a rychle jsem se něčeho zachytila. Byl to list nějakého stromu z červenými plody a můj dopad ho krásně rozhoupal. Na chvilku jsem zavřela oči a pohupovala se na něm, ale opět se kolem mě nakupila spousta dalších kapek a společně jsme spadly do bláta pod stromem. Vesele jsme se zasmály a rozběhly se dolů z mírného svahu za ostatními kapkami, které spěchaly někam do dálky. Nechala jsem se unášet proudem, zpočátku jenom maličkým, ale ten postupně sílil, až jsem někoho zaslechla, jak volá, že jsme se dostaly do veliké řeky. Ta nás několik dní unášela pořád dál a dál, až zničehonic zmizely břehy, které ji lemovaly a my jsme se ocitly v hlubokém moři. Myslela jsem, že to je konec mého putování, že zde už zůstanu až do smrti, dokud se nerozplynu v páru a nezrodí se země nová mladá kapička. Omyl!

Jak jsem se tak jednou povalovala na hladině najednou se nad mojí hlavou mihl tmavý stín a než jsem se vzpamatovala, odnášel mě vzhůru k nebesům na svém peří obrovský pták – mořský orel. Snesl se se mnou do hnízda na vysokánském skalním útesu a tady mě z peří setřásl. Rozmýšlela jsem se, jestli se mám pokusit dostat zpátky do moře, nakonec jsem se však rozhodla zůstat nahoře a schovala se do stínu pod hnízdem. Vzpomněla jsem si na své mládí a chtěla se vrátit zpátky do oblak, kde jsem putovala volná jako pták. Snad se mi poštěstí dostat zpátky…

Několik dní jsem čekala na nějakou příležitost, jak se vznést vzhůru, ale ta stále nepřicházela. Ztrácela jsem na váze až ze mě zůstala jen opravdu malinká kapičička. A pak to konečně přišlo! Zničeho nic se zvedl silný vichr a fičel mi kolem uší. Konečně nastala má chvíle, napadlo mě. Počkala jsem na vhodný okamžik, pak se pustila a s radostným výskotem se nechala unášet zase vzhůru vysoko, vysoko nad zemský povrch. Hleděla jsem dolů, jestli poznám místa, kudy jsem sem doputovala, ale vítr vál jiným směrem a dával mi poznávat nová a nová zákoutí planety.

Brzy jsem si uvědomila, že se krajina pode mnou mění. Tam dole už nerostly rozsáhlé lesy, ale pouze tu a tam malý lesíček a jak jsem cestovala dál, i těch ubývalo, zato se kolem víc a víc rozprostírala bílá krajina. Také mi začala být zima a i když jsem zase přibývala na váze, bylo to jiné než po mém narození. Mé tělo se stávalo stále tvrdším a pevnějším, až jsem pochopila, že se měním na sněhovou vločku! Nu ano, vždyť my se blížíme k Severnímu pólu! Kam oko dohlédlo, všude bylo bílo, až z toho bolel zrak.

Doufala jsem, že se brzy dostaneme z této nehostinné končiny pryč, ale zmýlila jsem se. Vichřice pojednou začala slábnout, až zmizela úplně a já jsem se neměla čeho zachytit. Opět jsem klesala k zemi a kolem mne milióny dalších vloček. Přistání v měkké sněhové přikrývce bylo příjemné, mnohem horší však bylo zjištění, že odtud se v žádném případě nedostanu! Nikde žádný potůček, který by mě odnesl do řeky a ta do velkého moře. A z nebe se snáší další a další vločky a já se ztrácím pod jejich příkrovem.

Je mi jasné, že tady už je na dlouhou dobu opravdu moje poslední stanoviště. Ustelu si tedy pod sebou, aby se mi pohodlně spalo a budu snít o tom, že se jednou probudím a kolem mne bude spoustu zelené trávy a já budu moci zase cestovat a poznávat nové končiny. Než však k tomu dojde, přeju vám krásné dny a až se vzbudím, zase se vám ozvu.

Ahoj, kamarádi!

Napsal/a: Dandy1966

Toto taky stojí za přečtení!

Jindřichův Hradec

Prohlédněte si Jindřichův Hradec. S našimi tipy o nic nepřijdete

Jindřichův Hradec si zaslouží vaši pozornost. Je to nádherné město s pěknou historii. Najdete tu nádherné chaty a chalupy,

Čtu dál →

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist