Jednoho krásného dne, kdy sluníčko krásně svítilo, vyšla si Natálka s maminkou na procházku. Samozřejmě sebou vzaly i Natálky největšího kamaráda. Plyšového medvídka Míšu. Ušly s maminkou veliký kus cesty, až se zastavily na krásné, květinami poseté louce. Natálce se tam tak moc líbilo, že položila medvídka Míšu ke krásné květince a utíkala za motýlkem, který Natálku moc zaujal. Maminka se samozřejmě o Natálku bála a tak utíkala za ní. Čas utekl, nachýlil se večer a tak musela maminka vzít Natálku a jít domů. Po příchodu domů se Natálka vykoupala a s maminkou vzpomínaly na tolik krásného motýlka. A v tu chvíli se to stalo.
„Kde je Míša maminko?“ povídá Natálka. „My jsme ho nechaly na louce u kytičky, musíme jít pro něj maminko!“ Jelikož byl večer, a byla tma, byl vyslán tatínek, ať Míšu najde. Natálka seděla doma u postýlky, kde její Míša spinkal, a plakala. Maminka jí musela uklidňovat, že Míša šel určitě tatínkovi naproti a za chvilku budou oba dva doma. Najednou někdo zazvonil. Natálka šla ke dveřím, otevřela a tam stál tatínek a v ruce držel, no koho, kamaráda Míšu. Natálka byla štastná, vzala Míšu a šla ho vykoupat. Potom ho zakulila do pelíšku, dala mu pusinku a šli oba spinkat. Od té doby je tatínek velký záchranář a Natálka má Míšu stále u sebe. Už nikdy ho nikde nezapomene. Tak dobrou noc a krásné sny Natálko.