Jednoho jarního dne, když venku krásně svítilo sluníčko, vyšla si maminka s maličkou holčičkou na procházku. Bylo to ještě malé miminko, ale moc rádo se dívalo na svět. Když se tak procházely, tak maminka svému děťátku pověděla: „Mohly by jsme ti jít koupit nějaké pěkné šatičky.“ Holčička se začala usmívat. Ještě sice nevěděla, co jsou to šatičky, ale jedno věděla jistě. Brzo se to dozví a určitě se jí to bude líbit, když se maminka usmívá.
Maminka šla tedy s holčičkou do obchodu a začala vybírat šatičky pro svou princezničku. Dívala se na spoustu šatiček a pokaždé nějaké vzala, ukázala svojí holčičce a zkoumala, jestli se k jejímu děťátku budou hodit. Najednou maminka měla v ruce zelené šatičky s kytičkami, docela drobounkými. Holčička si je rychle vzala a pěvně držela ve své malé ručičce.
Maminka se usmála a řekla. „Vidím, že ty jsi si už svoje šatičky vybrala. Tak ti ještě k nim vybereme nějaké pěkné tričko a šáteček na hlavičku.“
A tak se taky stalo, vybraly spolu ještě pěkné tričko a šáteček tak, aby se to k sobě hodilo.
Když maminka s holčičkou přišly domů, tak začaly nové věcičky zkoušet. Najednou maminka pověděla. „Teď vypadáš jako princezna, počkej až tě uvidí tatínek, budeš se mu taky moc líbit.“ Holčička měla radost a začala se smát. Maminka chtěla holčičku vysvléct, aby ji mohla vykoupat a dát večeři. Ale kdepak, holčička, najednou začala plakat a nechtěla věcičky sundat. Nakonec se to mamince povedlo, ale musela slíbit, že až holčičku vykoupe, tak jí dá ty nové oblečky znovu.
Večer, když přišel tatínek domů z práce, tak se nemohl na holčičku vynadívat. Pořád jí říkal, jak moc jí to sluší a že je tou nejhezčí princeznou na světě. Holčička byla moc šťastná, že se to tatínkovi líbilo a s tímto pocitem, také nakonec usnula.