Jenda byl chlapec jako každý jiný správný kluk, jen když ho maminka volala k jídlu, neměl hlad. „Jendo, pojď na oběd,“ volá maminka, ale Jenda vůbec nemá hlad.Při každém jídle vyprázdní talíř jenom proto, aby maminka se nezlobila.
„Honzíčku, co bys tomu říkal, kdybys pár dní bydlel u svého kamaráda Bertíka? Babička stůně a maminka se o ní musí postarat,“ ptá se tatínek.
„Proč ne, u Bertíka je spousta legrace. Uzdraví se babička brzy?“ ptá se Honzík.
„Určitě“ slíbil tatínek a maminka to potrvdila.
Nazítří se vydali na zahradu, kde si hrál Bertík se svými setřenicemi. Honzík k nim hned upaloval, nemohl tam chybět. Za nějakou chvíli volala Bertíkova maminka, aby šli na svačinku.
Bertík a jeho sestřenice nechali všeho a běžěli na jídlo, jako když jim za patami hoří! Jenda nejdříve vyjeveně koukal, ale pak se pustil úprkem za nimi. A u stolu se nemohl dočkat jídla jako oni a jedl jako bumbrdlíček.
Když se maminka vrátila od babičky, měl Jenda tváře jako slabikáře, tak mu u Bertíka svědčilo.
„Já bych taky potřeboval pár setřenic, maminko. Když je u stolu hodně dětí, chutná mi jídlo mnohem víc“, povzdychl si.