Inspirací mi byl Petřin krásný název pro bříško – velkejpupek. Proto je tedy psána na její počest.
Když byl ještě Velkejpupek docela Malýpupíček, tak malý že ho skoro nebylo ani vidět, hledal, kde by se tak nejraději usídlil. Zalíbil se mu růžový domeček, ve kterém byla měkká, červená peřinka a taky spousta pití a jídla. Domeček byl kouzelný, jak Pupíček rostl, zvětšoval se i domeček.
A protože Malýpupíček vznikl z velké lásky, rychle rostl, hezky papal a vůbec se mu dařilo dobře. Někdy ovšem i zazlobil, házel sebou a mrskal, bouchal do stěn, až z domečků co byly okolo, padalo nádobí – zkrátka někdy řádil až běda. Nejvíc ale poslouchal co se děje venku, byl zvědavý na okolní svět. Když Malýpupíček vyrostl a byl z něj Velkejpupek, mohl už sám vylézt z domečku – začal strkat do vrátek. Šlo mu to těžko, protože vrátka byla za ten čas pevně zavřená. Pupíček se ale nedal, strkal a strkal, bouchal a tlačil, až vrátka povolila a on vykoukl na svět.
Nejdříve se trochu polekal a začal plakat, ale když viděl jak se všichni kolem radují, uklidnil se a spokojeně broukal.
Kolem Pupíčka byl velký shon, koupali ho, krmili, přebalovali a…, a hlavně ho všichni měli moc rádi.
A on jim to jednoho dne všechno vrátil – svým prvním úsměvem, prvním zoubkem a prvním slovem – máma,táta.